Téma vydání Rozhovor | Komentář | Analýza Jak naplnit státní kasu? Borůvkami, míčky, dobytkem… Daně z příjmů, spotřeby a majetku se v posledních desetiletích staly hlavními zdroji příjmů státních rozpočtů napříč světem. Nahradily rozmanité experimenty, k nimž se mocnáři po staletí uchylovali, aby získali peníze na své plány. Daně z moči, z oken nebo klobouků už tak dnes nemají v ekonomickém světě místo. Avšak ani přesto absurdně znějícím daním ještě úplně neodzvonilo. Přeborníkem v kuriozitách jsou Spojené státy, pozadu ale nezůstává ani Evropa. Tak například rumunští zákonodárci nedávno uvalili daň na čarodějnice. Ani hrozby zakletím se nezalekla rumunská vláda, když se v roce 2011 rozhodla zdanit čarodějnice, astrology a věštce. Ti se nově stali registrovanou profesí a jako ostatní podnikatelé začali do státní poklady odvádět 16procentní daň z příjmů. Rumunský kabinet se tak pokusil zabránit dalšímu zvyšování státního dluhu. To se sice nepodařilo, i tak ale patří dluh země, z níž podle pověsti pocházel i hrabě Dracula, k nejnižším v Evropě. Pohybuje se kolem 40 % HDP. Zvyšování daní je pod tlakem hospodářské krize v posledních letech celoevropský trend. Daňovým přeborníkem starého kontinentu je ale stabilně Francie. Průměrně tam v posledních 15 letech přibývalo šest nových daní ročně. Ani mezi nimi nechybí kuriozity, se kterými se jinde ve světě poplatníci nesetkají. Tak například francouzští producenti obilí, mlynáři a dovozci produktů na bázi obilí musí odvádět tzv. daň z mouky. Za každou tunu pekařské suroviny zaplatí 15,24 eura, tedy necelých 43 korun. Do státní kasy tak ročně přiteče 120 milionů eur, v přepočtu víc jak tři miliardy korun. Vzhledem k velikosti francouzské ekonomiky daň z mouky představuje jen několik setin procenta celkových příjmů státního rozpočtu, Francouzi přesto na této dani lpí. Mouka není jediná zvláštnost francouzského daňového systému. V zemi existuje podle údajů tamního ministerstva financí 179 daní a poplatků, jež státu ročně vynesou méně než 100 milionů eur, a často jejich výběr stojí víc peněz, než z nich státní pokladna získá. Příkladem takového „plýtvání“ může být například daň, kterou musí platit provozovatelé heren se stolním fotbalem. Za každý míček ve hře státu zaplatí 5 eur ročně. Americké perličky Zřejmě největší přehlídku kuriozit na svých seznamech mají berní úřady ve Spojených státech. Tamní daňový systém je nesmírně komplikovaný a zahrnuje jak daně spravované federálními autoritami, tak daně uvalené na úrovni jednotlivých států. Na obou stupních pak existuje celá řada zvláštností, s nimiž se jinde nesetkáme. USA například zdaňují stejnou měrou jak příjmy svých obyvatel, tak i občanů, kteří v zemi trvale nežijí. Tento způsob je ve světě ojedinělý, kromě USA ho využívá už jen africká Eritrea. S neobvyklou daňovou úlevou naopak přišlo Nové Mexiko. To odpouští daň z příjmu obyvatelům starším sta let. Tamní autority tvrdí, že pokud jste se dožili tak vysokého věku, už jste na daních zaplatili dost. Široké spektrum daňových slev pak Nové Mexiko nabízí i seniorům starším 65 let. Častěji však státy Unie na kuriozitách vydělávají. V Arkansasu například musí zaplatit daň každý, kdo si nechá udělat tetování. A Utah zavedl tzv. sexuální daň. Podnikatelé, jejichž pracovníci jsou při výkonu povolání nazí nebo částečně nazí, musí státu odvést speciální 10% daň ze zisku z jejich služeb. Zákonodárci v Maine se zase rozhodli daněmi chránit divoké borůvky. Sběrači a zpracovatelé ovoce tam musí za každého půl kilogramu borůvek zaplatit tři čtvrtě cent. Avšak ani v Maine není celkové inkaso nijak závratné. Přestože tam borůvkářství patří k nejdůležitějším zemědělským odvětvím a za neplacení daně hrozí vězení, získala státní pokladna v roce 2012 z „modrého zlata“ jen 680 tisíc dolarů. Podobně jako u některých francouzských daní jde tedy jen o setiny procenta celkových ročních příjmů rozpočtu. Do hledáčku berních úřadů se ve většině států USA dostali také sportovci. Daň za nástup na hřiště se zrodila v jednom z nejpopulárnějších amerických sportů – v basketbalu. Jako první ji v roce 1991 zavedla Kalifornie poté, co její tým prohrál finále NBA proti Chicago Bulls. Postupně se tento poplatek rozšířil do dalších států a dalších disciplín, například do hokeje nebo fotbalu. Zdanění se sportovci vyhnou jen v případě, že si přijedou zahrát do Texasu, Washingtonu nebo na Floridu. Nově se nepříjemné a často kritizované povinnosti zbavili také hráči v Tennessee, kde až do letošního dubna platili za každou hru 2 500 dolarů. Za město si připlať Avšak nejen v rozvinutých zemích západního světa mají daňové systémy své zvláštnosti a perličky. V Číně si například musí připlatit ti lidé, kteří chtějí žít ve městech. Za metr obývané či užívané plochy zaplatí podle velikosti města až 10 yuanů, tedy téměř 40 korun. Daň se vztahuje nejen na místní obyvatele, ale i na cizince a firmy. Krom toho musí Číňané platit také daň za údržbu veřejných prostor. Paradoxem přitom je, že jde de facto o daň z daně. Základem pro její výpočet je totiž částka, kterou poplatníci odvedou na DPH, spotřební dani, případně podnikatelské dani. Ve velkých městech pak za údržbu svého okolí zaplatí 7 % z takto vypočítaného základu, na venkově 1 %. Daň „na prd“ I když hlavním smyslem daní bývá naplnění státní pokladny, někdy mají i vyšší cíle. Vlády jejich prostřednictvím znevýhodňují aktivity, které jsou pro člověka nepříznivé jako například kouření nebo konzumace nezdravých potravin, nebo jimi chtějí občany odradit od činností, jež poškozují životní prostředí. Takový cíl si vytkla i novozélandská vláda, když se v roce 2003 rozhodla pod tlakem Kjótského protokolu zavést „daň na kravské plyny“. Právě od dobytka totiž pochází polovina všech skleníkových plynů, které se na ostrovech vyprodukují. Státní rozpočet měl z nové daně získat 8,4 milionu dolarů ročně. Průměrného farmáře by vyšla zhruba na 300 dolarů za rok. Jenže Novozélanďané, pro něž je chov dobytka hlavním zdrojem příjmů, se proti záměru vlády ostře postavili. Tváří v tvář protestům zákonodárci nakonec ustoupili a daň zrušili. Podobně dopadly i jiné bláznivé i vážně míněné daně, například daň za držení drog v Tennessee. Jiné se i přes svou absurditu stále drží a mnohdy se šíří do dalších zemí. Ostatně i DPH se zdála jako bláznivý nápad, když se ve Francii v 50. letech 20. století poprvé zrodily plány na její zavedení. Postupně zdomácněla a dnes tvoří hlavní zdroj příjmů státních rozpočtů napříč světem. Autor: redakce (av)