Názory Nové civilní právo z pohledu Ministerstva spravedlnosti Před několika dny jsme „oslavili“ druhé narozeniny Nového občanského zákoníku a páté narozeniny Trestního zákoníku, dalo se předpokládat, že krátce po jejich účinnosti se seznámíme s jejich procesními protějšky. To zejména za situace, kdy vešla v platnost celá řada nových procesních předpisů, jako například v justiční sféře zákon o zvláštních řízeních soudních, či soudní řád správní, nebo v nejustiční sféře správní řád, daňový řád a jiné. Z vláště u soukromého práva hmotného je evidentní jistá stabilita, ba dokonce neotřesitelnost zažitých modelů. Přístup laiků, ale i některých advokátů a soudců k novému občanskému zákoníku tento fenomén stvrzuje. Přestože rekodifikace přinesla v některých oblastech zásadní koncepční posuny, mnohdy revoluční a zcela nové přístupy, praxe tyto otřesy registruje jen pozvolna, či vůbec. Fundamentální změny se v praxi prozatím neprojevují a troufám si říci, se ještě dlouho neprojeví. Pro jedny se určitá nezkušenost s novým právem rovná potřebě vyčkat a zdržet se ukvapených změn, druzí ji naopak vnímají jako možnost vylepšovat, dokud ještě není vžit zjevně špatný model. Novelizace je přirozený a nutný proces. Ve vztahu k občanskému zákoníku není ani tak kontroverzní, jak se občas může zdát. I odpůrci rychlých změn potřebu určitých úprav připouští či obhajují. Zásadní a polarizační jsou samozřejmě otázky míry novelizace a volby konkrétních změn. To je zcela správné a nezbytné. O tom co, proč a jak upravit, s ohledem na akutnost a prosaditelnost, je vždy třeba diskutovat a tuto debatu podněcovat. U aktuální novely byl tento proces s ohledem na jeho dosavadní délku obzvláště důkladný. V současné době se Ministerstvo spravedlnosti v rámci civilní legislativy soustředí též na systematické získávání informací o zkušenostech s aplikací a výkladem nového soukromého práva. Pravdou totiž je, že tyto zkušenosti v ucelené podobě na ministerstvu nejsou. Časté podněty a dotazy veřejnosti či orgánů veřejné správy představují pouze útržky, na nichž nelze seriózně stavět. I proto je nyní připravován dotazník pro okresní a krajské soudy, který by měl pomoci zmapovat, jak justice nahlíží zejména na nové hmotné civilní právo. Na jaře též plánuji se stejným záměrem postupně krajské soudy navštívit. Byť zatím nelze dospět ke komplexní analýze užití občanského zákoníku, už nyní lze identifikovat jednotlivosti, které jsou v praxi problematické. Namátkou lze zmínit oblast spotřebitelského práva, která si s ohledem na nepovedenou harmonizaci vyžádá změn. Snahou bude tuto tematiku z občanského zákoníku perspektivně vydělit a vytvořit spotřebitelský kodex. Taktéž je třeba se zamyslet nad právem dědickým, které rekodifikace zasáhla značně. Některé nové instituty jsou nesnadno použitelné či nereflektující současné trendy, jiné jsou špatně srozumitelné. S řadou technických nedostatků, které mají již své hmatatelné negativní dopady v praxi, se setkáváme v úpravě bytového spoluvlastnictví a nájmu. Nesoulad panuje v řadě případů také mezi zdravotnickými předpisy a občanským zákoníkem, což vyvolává na straně adresátů norem právní nejistotu. Jistota nepanuje ani v tak elementárních otázkách, jako je vymezení nemovitých a movitých věcí, neplatnost právního jednání či promlčení. Výhrady ze strany soudů i veřejnosti zaznamenáváme stran úpravy osvojení a řízení o něm, které je zatíženo přílišným formalizmem, jenž vede k neúměrné délce procesu osvojení i tam, kde pro to není legitimní důvod. I zde je proto namístě úvaha o zkvalitnění stávající úpravy, které by přineslo potřebnou flexibilitu, aniž by byla dotčena práva osob zúčastněných na celém procesu. Samostatnou kapitolou je nedostatečná vazba hmotněprávní a procesněprávní úpravy. Občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 stále ještě není dokončený a ještě dlouho nebude. Jeho velká část musí být teprve dotvořena soudy. V tomto ohledu je ilustrativních prvních čtrnáct ustanovení zákoníku, na jejichž důležitost se často upozorňuje. Jsou v nich vyjádřeny soukromoprávní zásady, je jimi udáván směr a způsob výkladu. Každé následující ustanovení má být čteno ve srozumění s tímto právním jádrem. Zvolený přístup, jakkoli může být elegantní a možný, je ovšem aplikačně velmi složitý a pro neprávníka prakticky nepochopitelný. Navíc normované hlavní zásady je třeba doplnit o velké množství těch nepsaných. Vím, že soudci jsou vzdělaní, vysoce inteligentní a ve valné většině moudří a zkušení lidé. Domnívám se však, že občanský zákoník před ně postavil takřka nadlidský úkol. Nepanuje rovnováha mezi zákonem a jeho vykladačem. Šíře diskrece poskytnutá soudcům novým právem je paradoxně znehybňuje. S volností totiž roste odpovědnost. Soudí se dennodenně a jsou ovlivňovány a měněny životy mnoha lidí. V takové situaci si ne každý troufá hrdinně argumentovat pomocí principů a nepsaných zásad. Je tak udržován status quo ante. Nejsem zastáncem formalizace práva. Soudce nesmí být pouhým strojem, jeho lidskost je nenahraditelná. Avšak zákon by měl být větší oporou, a to nejen pro soudce, ale především pro své adresáty. Předně pro ně – laiky – je břemeno výkladu a použití normy nejtíživější. Zákon není primárně hřištěm akademických diskuzí, ale polem právních, lidských vztahů. Nevolám po radikálních změnách. Občanský zákoník svým apelem na přirozené právo ukázal správným směrem. Avšak je třeba uvážit, zda by nebylo možné jej učinit praktičtějším, čitelnějším a provázanějším. Nelze se povšechně odkazovat na spásnou judikaturu. Čekat mnoho let v nejistotě se může ukázat jako nebezpečné a nezodpovědné. Proto jsem příznivcem otevřené a kritické debaty. Pokud se pak na základě rozumných a odůvodněných argumentů ukáže potřeba novelizace, je třeba se o ni bez předsudků zasazovat. Foto: archív epravo JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., ministr spravedlnosti Mgr. Adam Hexner, oddělení civilního práva legislativního odboru Ministerstvo spravedlnosti ČR Novelizace je přirozený a nutný proces. Ve vztahu k občanskému zákoníku není ani tak kontroverzní, jak se občas může zdát.