Judikatura Přehled judikatury K získání údajů od nemocnice potřebuje policie souhlas soudu Policie může při vyšetřování kriminality žádat nemocnice o zdravotní údaje jen na základě souhlasu soudu. Fakultní nemocnice Olomouc uspěla s ústavní stížností proti pokutě 5000 korun. Dostala ji za to, že informace poskytnout nechtěla. Nález je důležitý kvůli vyjasnění otázky, zda je k prolomení mlčenlivosti zdravotníků nutný souhlas justice. Verdikt ale nedopadá na specifické situace, kdy zdravotník informace získá v rámci trestního řízení, například když prohlíží tělo nebo provádí nařízenou pitvu. Za těchto okolností souhlas nadále nutný není. Policie v olomoucké kauze konkrétně chtěla získat údaje o bezprostřední příčině smrti člověka, jehož pitval lékař Fakultní nemocnice Olomouc, nebyl však pacientem nemocnice. Lékař dospěl k závěru, že smrt nebyla přirozená. Existovalo tak podezření, že člověk je obětí trestného činu. Zároveň se vyšetřovatelé domáhali vydání ověřené kopie pitevního protokolu a listu o prohlídce zemřelého. Zde však vyvstal konflikt dvou právních norem a principů - povinné součinnosti při vyšetřování kriminality na straně jedné a mlčenlivosti ve zdravotnictví na straně druhé. Součinnost je zakotvena v trestním řádu a týká se jak státních orgánů, tak fyzických a právnických osob. Trestní řád konkrétně uvádí, že pokud nestanovuje zvláštní zákon dodatečné podmínky, lze informace pro trestní řízení vyžadovat jen po předchozím souhlasu soudu. Zákon o zdravotních službách zase říká, že za porušení povinné mlčenlivosti se nepovažuje sdělování údajů a skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným trestněprávními předpisy. Fakultní nemocnice trvala na tom, že policie potřebuje souhlas soudu. Vyšetřovatelé ho však neměli, protože Okresní soud v Olomouci už před tím dospěl k závěru, že zákon o zdravotních službách vytváří dostatečný rámec pro poskytnutí informací i bez souhlasu justice. Nemocnice požadované údaje nevydala, za což dostala od policie pořádkovou pokutu, kterou potvrdil okresní soud. Trval na tom, že fyzické i právnické osoby musí poskytovat patřičnou součinnost, kterou nemají relativizovat svým úhlem pohledu, obzvláště ne v případě násilného úmrtí, kdy je otázka bezprostřední příčiny smrti klíčová. Nemocnice v následné ústavní stížnosti poukazovala na práva pacientů a ochranu soukromí. Ústavní soud se postavil na stranu nemocnice, výklad olomouckého soudu není správný. Nález Ústavního soudu je dostupný zde. ÚS vyzval k důslednějšímu respektování práv duševně postižených Ústavní soud vyzval k důslednějšímu respektování lidských práv duševně postižených. Pokud soudy rozhodují o nedobrovolném umístění do léčebny, musejí verdikt důkladně odůvodnit. A prostor k vyjádření by měl dostat i nemocný člověk. Ústavní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8. Ty rozhodly, že nedobrovolné držení stěžovatelky v psychiatrické léčebně je přípustné. Ústavní soud ale shledal, že tato rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky na osobní svobodu a spravedlivý proces. U ženy bylo diagnostikováno duševní postižení - paranoidní schizofrenie. V minulosti byla několikrát hospitalizována. Ženu v srpnu 2013 převezla rychlá záchranná služba do Psychiatrické nemocnice Bohnice. Obvodní soud pro Prahu 8 jí posléze ustanovil advokátku, nechal vypracovat znalecký posudek a rozhodl o jejím dalším pobytu v léčebně po dobu jednoho roku. Verdikt ale neodůvodnil, navíc jej ženě ani nedoručil. Soudkyně pacientku vůbec neviděla, nedala jí možnost se vyjádřit. Nemocná také neměla účinné právní zastoupení, advokátka byla pasivní a nekomunikovala s pacientkou ani s její rodinou. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze odmítl. Žena se už v mezičase z léčebny dostala, dnešní nález tak má spíše obecnější přesah. ÚS v postupu obvodního soudu spatřoval porušení práva na osobní svobodu a spravedlivý proces. „Pokud stát v jakémkoliv typu řízení rozhoduje o osobní svobodě jednotlivce, musí tak dělat velmi pečlivě. Musí své rozhodnutí pečlivě odůvodnit, pokud vezme někomu svobodu na jeden rok, byť je to v jeho zájmu," uvedla soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková. Ústavní soud v odůvodnění také zohlednil, že osoby s duševním postižením byly v minulosti vystavovány hrubým porušováním lidských práv, avšak jejich marginalizace a přezírání jejich lidských práv jsou již v současné době neakceptovatelné. Konstatoval rovněž, že soudce by měl člověka umístněného nedobrovolně ve zdravotnickém zařízení osobně zhlédnout a umožnit mu se k věci vyjádřit, a to zpravidla v rámci jiného soudního roku konaného přímo ve zdravotním ústavu. Šimáčková sama nemocnou ženu před vydáním nálezu navštívila a vyslechla. Nález je podle ní podnětem ke změně praxe některých českých soudů. Nález Ústavního soudu je dostupný zde. Vydáním dokumentace z reprodukční kliniky soud chyboval Okresní soud v Kroměříži chyboval, když umožnil policii získat z kliniky asistované reprodukce veškerou zdravotní dokumentaci o konkrétní rodičce. Podle Ústavního soudu nerespektoval zásadu přiměřenosti. Vždy je potřeba pečlivě zvažovat, zda a v jakém rozsahu má být souhlas vydán, uvedl soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček. Souhlas by neměl znamenat paušální prolomení povinné zdravotnické mlčenlivosti a vydání celé dokumentace, pokud pro to neexistuje důvod. ÚS přitom odkázal na svůj dřívější nález, kde konstatoval, že „možnost pracovat v rámci trestního řízení s informacemi o zdravotním stavu osob bez jejich souhlasu přitom samozřejmě neznamená, že tak lze činit nepřiměřeným způsobem. Jakkoliv vzhledem k veřejnému charakteru procesu nelze rozšíření některých údajů o zdravotním stavu mezi veřejnost zabránit, je pochopitelně nutné, aby charakter těchto informací měly orgány činné v trestním řízení stále na mysli a nakládaly s nimi pouze v nezbytném rozsahu.“ Policie konkrétně vyšetřuje údajné napomáhání k neoprávněnému pobytu a padělání veřejné listiny. Podezřelým byl muž, který se přihlásil jako otec ke dvojčatům narozeným v České republice ženě ruského původu. Žena díky tomu získala nárok na trvalý pobyt v Česku pro sebe i děti. Policisté pojali podezření z účelového jednání. Dvojčata se narodila z umělého oplodnění. Při tom se za otce považuje partner, který dal k zákroku souhlas, pokud by se neprokázalo, že žena otěhotněla jinak. Policisté chtěli získat jasný důkaz o tom, že muž skutečně souhlas dal, o pravosti listiny sepsané na konzulátu v Basileji totiž existovala pochybnost. Muž žije v zahraničí, v Česku nenastoupil do vězení kvůli trestu z jiné kauzy. Díky široce koncipovanému soudnímu souhlasu se policie dostala k veškeré ženině zdravotnické dokumentaci, a to přesto, že vyšetřovatelé chtěli a potřebovali prakticky jedinou listinu - souhlas s umělým oplodněním. Za těchto okolností nemohly být podle ÚS splněny podmínky pro zpřístupnění celé dokumentace stěžovatelky. Chybovalo tedy jak státní zastupitelství, které o souhlas požádalo, tak okresní soud. Protiústavně vyžádané informace musí policie vrátit klinice, v trestním řízení je využít nemůže. Nález Ústavního soudu je dostupný zde. ÚS se zastal emigranta, který se již přes 20 let soudí o dům Emigrant Jiří Rábl vede již přes 20 let spor o dům v Brně-Kohoutovicích. Nyní se ho zastal Ústavní soud, jde prý o porušení práva na spravedlivý proces. Případ tak musí znovu řešit Krajský soud v Brně, který nemovitost ponechal v držení nové majitelky. Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, který zamítnul restituční žalobu stěžovatele na vydání rodinného domu i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání emigranta. Shledal, že tato rozhodnutí porušila Ráblovo právo na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod. Ve svém nálezu US zdůraznil, že v restitučních věcech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd způsobených minulým nedemokratickým režimem. Rábl s manželkou za normalizace emigrovali do Austrálie. Městský soud v Brně je v roce 1981 odsoudil za opuštění republiky a rozhodl o propadnutí jejich majetku. Po změně poměrů se Ráblovi dočkali rehabilitace. V mezičase ale stát dům prodal členovi KSČ a pracovníkovi národního výboru. Ten jej později věnoval své dceři. V následném vleklém soudním sporu plném zvratů padlo více než deset soudních rozhodnutí. Dům se dokonce na čas vrátil do vlastnictví Ráblových, kteří jej opravili (chtějí se vrátit do ČR), aby se jej po dalším soudním rozhodnutí zase museli vzdát. Krajský soud v Brně totiž dospěl k závěru, že muž, který dům koupil od státu, neměl tehdy žádnou zvláštní výhodu. Proto by nebylo spravedlivé nemovitost vrátit emigrantům. Podle ÚS si ale měl krajský soud důkladněji ověřit, jak stát zastoupený podnikem bytového hospodářství postupoval, zejména zda informoval veřejnost. Podle ustálené judikatury totiž byly tehdejší organizace povinny při prodeji rodinných domků provést předepsané výběrové řízení a informovat o něm veřejnost. Krajský soud v Brně se však tímto vůbec nezabýval. Podle ÚS nemůže soud takový klíčový argument pro výsledek řízení ignorovat. Dále měl krajský soud ověřit, zda podnik dodržel tehdejší normy a jaká kritéria mezi uchazeči uplatnil, zejména zda nezvýhodnil uchazeče kvůli jeho politické angažovanosti. Přitom však nesmí soud nahrazovat úvahy státní organizace vlastními. Krajský soud v Brně ale sám hodnotil, kdo měl dům získat. Věc se tak znovu vrací ke krajskému soudu. Pokud by nakonec dům získali Ráblovi, může současná majitelka požádat stát o přiměřenou náhradu. ÚS pobídnul justici k rychlému vyřízení. Nález Ústavního soudu je dostupný zde. Nejvyšší soud musí vyjasnit, zda je ranvej samostatnou stavbou V minulosti Nejvyšší soud rozhodl, že vzletová a přistávací dráha je pouze zpracováním povrchu pozemku, tedy prakticky jeho součástí. Ústavní soud o tom pochybuje a chce po NS lepší zdůvodnění. Posouzení charakteru dráhy je totiž klíčové pro vyřešení převodu letiště Příbram, jehož privatizace stále není zcela dovršená kvůli nesouhlasu vlastníka pozemku pod dráhou. V právnické literatuře není tematika ranvejí podle ústavního soudce Ludvíka Davida dostatečně zpracována a je potřeba otázku vyjasnit. Podle něj problém není zcela nový, ale zatím byl popsán velmi málo a domníváme se i z tohoto pohledu, že je třeba, aby Nejvyšší soud své závěry doplnil a jasně řekl, zda je vzletová a přistávací dráha takového letiště samostatnou věcí, anebo součástí pozemku, což je samozřejmě také možné. Pokud by justice nakonec uznala ranvej za samostatnou stavbu, znamenalo by to, že může podléhat smluvnímu převodu vlastnického práva bez současného převodu vlastnictví pozemku pod dráhou. Letiště Příbram vzniklo před 50 lety. Ministerstvo obrany jej před časem jako nepotřebný majetek nabídlo ve výběrovém řízení k prodeji. Uspěla společnost Air Station, kterou v roce 2008 založila skupina nadšenců s cílem zachovat letecký provoz, modernizovat letiště a vytvořit vhodné zázemí pro letecké výstavy a další akce. Transakci ale zpochybnil vlastník velké části pozemků pod vzletovou a přistávací dráhou. Ministerstvo obrany se domnívalo, že může letiště jako svébytnou stavbu prodat, i když stojí na soukromých parcelách. Okresní soud v Příbrami ale dospěl k závěru, že dráha představuje pouze zpevnění a zpracování povrchu, a proto z občanskoprávního hlediska není stavbou, ale součástí pozemku. Také podle Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu není oddělené vlastnictví pozemku a letecké stavby možné, na rozdíl od staveb silničních. Podle Ústavního soudu ale Nejvyšší soud nezohlednil všechny okolnosti. Pokud hovoří o zpracování povrchu pozemku, pak měla být uvedena i kompletní charakteristika celého toho stavebního díla, celé ranveje. A ta chybí, stejně jako některé skutečnosti a znalecká zjištění ohledně struktury ranveje. Ze soudních rozhodnutí vyplývá, že část vzletové a přistávací dráhy, která je na pozemcích soukromníka, má tři vrstvy. Podloží tvoří deset až 20 centimetrů vysoká vrstva štěrkopísku, na ní leží o něco silnější vrstva makadamu, na povrhu pak štěrk polévaný živicí. Dnešní nález nijak nepředjímá celkový výsledek. Nález Ústavního soudu je dostupný zde. Soud zakázal Autoklubu ČR podmiňovat vydání licence členstvím Městský soud v Praze vydal předběžné opatření, kterým zakázal Autoklubu České republiky vyžadovat, aby všichni držitelé licence byli automaticky a povinně jeho členy. Upravené stanovy, které zástupci AČR schválili v listopadu loňského roku, u soudu napadl konkurenční Ústřední automotoklub (ÚAMK). Podle Miroslava Formana, bývalého závodníka a mediálního konzultanta UAMK totiž mohl Autoklub ČR zneužít příležitosti změny stanov, uložené novým Občanským zákoníkem, a vložil do nich nová ustanovení, která slouží k získání monopolního postavení v oblasti sdružování při provozování automobilového a motocyklového sportu v České republice. Podle slov výkonného ředitele Autoklubu ČR Radko Ječmínka však úprava stanov jen kopíruje podobný systém jiných svazů, například Fotbalové asociace ČR. To zástupci ÚAMK popírají. Soud poukázal na čtyři body stanov, přičemž povinné členství k vydání licence, která je nutná k závodění, je zřejmě nejdůležitější. Autoklub ČR se může proti předběžnému opatření odvolat. Soudní řízení pokračuje. Majitel musí psa vždy dobře zabezpečit Za následky způsobené psem může odpovídat jeho majitel i tehdy, když zvíře na veřejné prostranství vypustí někdo jiný. Má ho lépe zabezpečit. Tak zní závěr Nejvyššího soudu. Ve specifické kauze totiž Nejvyšší soud potvrdil podmíněný trest chovateli chodského psa, který pokousal v lese člověka poté, co mu kdosi otevřel kotec. Majitel měl zvíře lépe zabezpečit. Podle NS obviněný jednal ve vědomé nedbalosti. Případ se odehrál v srpnu 2012 na Blanensku. Pes obýval kotec u rodinného domku, který mu zřejmě někdo z rodiny otevřel a pes později napadl mladý pár s kočárkem. Muže, který chránil své blízké, pes pokousal na ruce. Okresní soud v Blansku majitele zvířete potrestal za těžké ublížení na zdraví z nedbalosti šesti měsíci vězení s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Přikázal mu také uhradit škodu 40.000 korun pojišťovně a 97.000 Kč pokousanému muži. V dovolání obhajoba tvrdila, že vlastník psa nemůže odpovídat za pokousání za všech okolností. Podle NS ale skutečnost, že psa vypustil někdo jiný, nepřerušila příčinnou souvislost mezi nedbalým jednáním majitele a škodlivým následkem. Pouze přistoupila další okolnost, jež spolupůsobila při vzniku následku. V usnesení NS stojí, že jednání obviněného jako nezodpovědného majitele psa zůstalo tou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Svým chováním umožnil jednání další osoby, která psa vypustila. Jednání obviněného tak bylo jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek. Majitel by nejspíš nebyl za psa odpovědný v případě, že by kotec zamknul na klíč a jasně stanovil, že nikdo jiný nesmí zvíře pustit ven. Pokud by pak někdo z rodiny instrukci porušil, nesl by nejspíš odpovědnost za případný následek sám. Autor: Mgr. Dana Jakešová Zdroj: ÚS, NSS, ČTK