Judikatura Přehled judikatury Služební zákon platí Ústavní soud zamítl návrh prezidenta Miloše Zemana na jeho zrušení. Ten tak zůstává v platnosti. Zrušena byla pouze jedna věta normy, která se týkala práva vedení některých státních orgánů. Prezident navrhoval zrušení 20 pasáží zákona. Ústavní soud mu dal ale za pravdu pouze v tom, že zákonodárci jej přijali nevhodným způsobem, když při projednávání novely starého služebního zákona z roku 2002 přijali zákon zcela jiný. Soud dospěl k závěru, že tento postup není správný. Jelikož ale existence tohoto zákona není zakotvena v Ústavě a nejde ani o takzvanou podústavní normu, například jednací řád Poslanecké sněmovny, není podle ÚS nutné jednat o jeho zrušení. ÚS zrušil pouze tu část zákona, podle níž vláda potřebovala souhlas šéfů sedmi klíčových státních institucí k tomu, aby v nich mohl stát snížit počty zaměstnanců nebo jejich platy. Jde například o Energetický regulační úřad, Český statistický úřad nebo antimonopolní úřad. Tyto instituce mají podle místopředsedkyně ÚS vzhledem k tomu, že dohlížejí na činnost dalších institucí ve státu, jistou míru nezávislosti. Vláda ale souhlas jejich vedení k počtům zaměstnanců a jejich platům nepotřebuje. Má totiž odpovědnost ke Sněmovně za řádný výkon státní správy. Tuto odpovědnost ale rozhodně nemá k představitelům těchto úřadů. Jednou z dalších výtek, které prezident k zákonu měl, byla například funkce politických náměstků ministrů, jež jsou údajně tzv. trafikami za jejich politickou činnost. Zeman však rozhodnutí ÚS respektuje. Premiér Bohuslav Sobotka jej považuje za „logické a odpovědné“. A ministr financí Babiš vnímá nález jako pozitivní krok. Představitelé úřadů, kteří nálezem přišli o část svých pravomocí, shodně uvedli, že verdikt ÚS také respektují, i když někteří jej považují za nešťastný. Rozhodování o služebním zákonu vyvolalo bouřlivou diskusi i mezi ústavními soudci. Z 15 si jich devět vyhradilo odlišné stanovisko k různým částem nálezu o služebním zákonu. Text nálezu je dostupný zde. Poslanecká imunita se vztahuje výhradně na vyjádření na „chráněných fórech“ Parlamentní indemnita, nebo chcete-li imunita, náleží parlamentu jako celku, nikoliv jeho členům. V případě indemnity je tak chráněn primárně Parlament jako debatní fórum mezi poslanci a senátory, a nikoliv individuální svoboda projevu či osobní výsady jednotlivého poslance či senátora, řekl Ústavní soud. Vyjádření názoru na Facebooku tedy do imunity nespadá. Proti někdejšímu poslanci Věcí veřejných, Ottovi Chaloupkovi, bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. A to pro jeho výroky na sociální síti Facebook, v nichž reagoval na události v Duchcově v roce 2013, při kterých došlo k fyzickému napadení manželského páru skupinou Romů. Po podání obžaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 podal Chaloupka k Nejvyššímu soudu návrh na rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení s odvoláním na parlamentní imunitu, ale neuspěl. Následně došlo na ústavní stížnost, kterou ale Ústavní soud zamítnul. Ústavní soud vysvětlil, že parlamentní imunita je výjimkou ze zásady rovnosti před zákonem, která je jedním ze základních principů právního státu. Parlamentní imunita náleží parlamentu jako celku, nikoliv jeho členům. V případě indemnity je tedy chráněn primárně Parlament jako debatní fórum mezi poslanci a senátory, a nikoliv individuální svoboda projevu či osobní výsady jednotlivého poslance či senátora. Na základě těchto obecných principů Ústavní soud konstatoval, že k aktivaci indemnity poslanců a senátorů tak musí být současně splněny tři podmínky. Musí jít o sdělení informace nebo vyjádření názoru slovem, písmem, obrazem či jiným způsobem. Tento projev musí být učiněn na schůzi Poslanecké sněmovny či Senátu, jejich výborů, podvýborů či komisí včetně vyšetřovacích komisí anebo na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu či těchto orgánů. Navíc musí být současně tento projev učiněný při jednání komory či jejich orgánů nesmí směřovat výhradně navenek, tj. musí směřovat vůči dalším účastníkům parlamentní debaty v širším slova smyslu, kterými jsou poslanci, senátoři a jiné osoby, která mají právo se jednání komory či jejich orgánů účastnit (například prezident republiky či externí expert, jenž je členem komise komory Parlamentu). Tyto tři podmínky aplikoval Ústavní soud na případ Otta Chaloupky. Jeho text nepochybně představoval vyjádření názoru, nicméně tento názor nebyl vyjádřen na jednom z „chráněných fór“ a nesměřoval vůči dalším účastníkům parlamentní debaty ani nepřispíval k tvorbě politické vůle. Svůj text totiž Chaloupka umístil na veřejně přístupný uživatelský profil na sociální síti a cíleně jej zamířil vůči veřejnosti, tj. výhradně navenek. Text nálezu je dostupný zde. Informační zákon je nutné vykládat ve prospěch žadatelů V případě, že existují dva možné výklady zákona o svobodném přístupu k informacím, je nutné upřednostnit ten příznivější pro žadatele. Ústavního soud se vyjádřil k letitému sporu o zdrojová data celostátního systému jízdních řádů. Soudci vyhověli stížnosti společnosti Seznam.cz, která se data dlouho snažila získat od firmy Chaps. „Při interpretaci zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba zvolit ústavně konformní výklad. Je-li tedy k dispozici více výkladů, je třeba volit takový, který je příznivější pro realizaci práva na informace,“ uvedla soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková. Justice podle ní také nesmí vytvářet svým rozhodováním další procedurální překážky v přístupu k informacím. ;Jak vlastně spor vzniknul? Firma Chaps z pověření ministerstva dopravy dlouhodobě vede celostátní informační systém o jízdních řádech. V roce 2011 Seznam podal na základě informačního zákona žádost o kompletní a aktualizovaná zdrojová data ve formátu, který by umožnil strojové zpracování. Chaps nevyhověl ani poté, co Krajský soud v Brně rozhodl, že se na firmu v rozsahu jízdních řádů vztahuje povinnost poskytovat informace. Spor pak znovu pokračoval před krajským soudem, který uložil Chapsu, aby vyřídil žádost do 15 dnů. Loni v listopadu ale zasáhl Nejvyšší správní soud (NSS) a žalobu odmítl kvůli tomu, že Seznam údajně nevyčerpal všechny procesní prostředky obrany. Podle NSS totiž musí žadatel ve třicetidenní lhůtě podat nejprve stížnost na postup při vyřizování žádosti a teprve poté se může obrátit na soud se žalobou proti nečinnosti správního orgánu. Podle ÚS je ale takový výklad nesprávný, protože ze dvou možných interpretací zákona volí tu, která je méně příznivá pro žadatele o informace. Správní soud tak musí rozhodnout znovu, zároveň se tímto nálezem obnovila vykonatelnost rozsudku krajského soudu. Monopol Chapsu by měl fakticky skončit letos v září, kdy začne platit vyhláška ministerstva dopravy, která data od dopravců poskytne komukoliv, kdo o ně požádá. Text nálezu je dostupný zde. Část zákona o rozpočtových pravidlech byla protiústavní Ústavní soud rozhodl, že paragraf, který znemožňoval soudní přezkoumání úředního rozhodnutí o pozastavení dotace, odporoval ústavnímu pořádku. Zákon se už ale v mezičase změnil, a tak ústavní soudci nemuseli spornou část zrušit, pouze zpětně konstatovali její protiústavnost, což má vliv na starší, dosud neskončené spory. Zákon o rozpočtových pravidlech v minulosti výslovně uváděl, že v případě rozhodnutí o pozastavení dotace je „vyloučeno jeho soudní přezkoumání“. Pozastavení připadá v úvahu například v situaci, kdy poskytovatel dotace dospěje k závěru, že příjemce porušil podmínky nebo nerespektoval účel dotace. Podle Ústavního soudu (ÚS) však může mít rozhodnutí o pozastavení výplaty dotace značný dopad na příjemce peněz. Proto by měl mít možnost bránit se u soudu. Ústavní soudci poukázali také na to, že pro pozastavení již přiznané dotace na zákonem neomezenou dobu postačovala „nekontrolovaná a reálně neomezená“ úvaha či pouhá domněnka poskytovatele. Spor má kořeny v roce 2013, kdy ministerstvo školství pozastavilo platby na projekt Centra excelence IT4Innovations. Celkem šlo o 23,4 milionu korun. Vysoká škola báňská — Technická univerzita Ostrava podala žalobu, Městský soud v Praze ji ale odmítl s odkazem na výjimku obsaženou v zákoně o rozpočtových pravidlech. Následovala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který řízení přerušil a obrátil se na ústavní soudce. Nyní se ke sporu znovu vrátí a je pravděpodobné, že nařídí městskému soudu, aby rozhodl, zda bylo pozastavení oprávněné. A podle ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové takových sporů existuje více. „V případech, kde řízení ještě nebyla skončena, musí soudy přistoupit k meritornímu soudnímu přezkumu,“ konstatovala Šimáčková. Nová zákonná úprava platná od letoška možnost soudního přezkoumání výslovně nevylučuje, ani ji však nijak nepopisuje. Vzhledem k tomu, že dotace často pocházejí z rozpočtu Evropské unie, zabýval se ÚS také kontextem evropského práva. Zavedení soudního přezkoumávání podle nálezu není v rozporu s právem unie. Naopak jeho absence prý mohla být v kolizi s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a Listinou základních práv EU. Text nálezu je dostupný zde. Pokuta za pozdně podané daňové přiznání je v pořádku Ústavní soud zamítnul jako nedůvodný návrh Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 250 daňového řádu. To zakládá povinnost uhradit pokutu, pokud daňová osoba nepodá daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání ve stanovené lhůtě a toto zpoždění je delší než pět dnů. Městský soud v Praze přerušil řízení o žalobě, kterou se žalobce bránil proti uloženým pokutám za opožděná daňová přiznání a obrátil se na Ústavní soud. Dospěl totiž k závěru, že uvedené ustanovení zasahuje do základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a také narušuje ústavní právo rovnosti subjektů v jejich právech podle čl. 1 Listiny. Městský soud přitom poukazoval na nález Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 12/03), ve kterém stojí, že pokuta uložená ve stavebním řízení může za určitých okolností představovat zásah do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a to v případě, pokud zasahuje do majetkových poměrů se značnou intenzitou. Podle Ústavního soudu však tento příměr není přiléhavý. V tomto případě je pokuta za opožděné tvrzení daně ukládána v souvislosti s nesplněním řádného podání daňového přiznání. Její výše je odvozena od výše placené daně a narůstá v čase v závislosti na délce prodlení s učiněním daňového tvrzení. Má také stanovenu minimální a maximální hranici pro případ, že daňové tvrzení není podáno vůbec, a to ani po stanovené lhůtě. Pokuta tedy vzniká přímo ze zákona (ex lege) ve stanovené výši odvozené od daně, daňového odpočtu nebo daňové ztráty, která je předmětem opožděného či nepodaného daňového tvrzení. Podle Ústavního soudu nebyl ani porušen princip rovnosti daňových subjektů a to z důvodu, že pokuta za opožděné tvrzení daně je navázána na výši daně, která je předmětem tvrzení. Zdůraznil rovněž, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Naopak rovný a nediskriminační přístup k daňovým subjektům jako pokuty vznikající ex lege právě umožňuje eliminaci libovůle při rozhodovací činnosti správce daně, činí pokutu předvídatelnou a dopředu určitelnou a předchází možnému korupčnímu jednání, čímž prvek relativní rovnosti daňových subjektů posiluje. Text nálezu je dostupný zde. ECB může nakupovat státní dluhopisy na sekundárním trhu Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že tzv. program OMT, který představila Evropská centrální banka v září 2012, je slučitelný s unijním právem. Evropská centrální banka tak může nakupovat státní dluhopisy na sekundárním trhu. Program s názvem Outright Monetary Transactions (OMT) počítal s nákupem dluhopisů silně zadlužených zemí na sekundárním trhu. Byl však podmíněn žádostí dané země o pomoc z evropských záchranných fondů. Program nikdy nebyl využit, pouhá jeho existence však přispěla ke zklidnění situace na finančních trzích. Na nejvyšší soud EU se obrátil německý spolkový ústavní soud kvůli stížnosti skupiny euroskeptiků, kteří požadovali zrušení tohoto programu. Odpůrci tvrdí, že program porušuje zákaz, aby se Evropská centrální banka (ECB) podílela na přímém financování vlád. Německý soud postoupil věc soudu EU, vyhradil si ale rovněž právo na vlastní konečné rozhodnutí. Podle prohlášení evropského soudu však program OMT nepřekračuje pravomoci ECB v oblasti měnové politiky a neporušuje zákaz měnového financování členských států. Pro uskutečnění tohoto programu ale musí být splněny podmínky, které zaručují, že nebude porušeno pravidlo zakazující měnové financování členských států. Uskuteční-li ECB nákup státních dluhopisů na sekundárním trhu, musí to podle soudu spojit s dostatečnými zárukami, že tento její zásah byl v souladu se zákazem měnového financování. Soud zdůraznil, že za určitých podmínek lze tedy takovou politiku přijmout a program OMT má stanovené podmínky tak, že nelze tvrdit, že by byl hospodářskopolitickým opatřením. Podle agentury Reuters je rozhodnutí milníkem v dlouhodobém sporu o tisk peněz a limit pravomocí mezi ECB a skeptiky v Německu a rozhodnutí soudu je vítězstvím pro ECB. Banka rozhodnutí přivítala. Evropský soud potvrdil ochrannou známku pro Lego figurky Tribunál Soudního dvora Evropské unie zamítl žádost o zrušení ochranné známky pro tvar figurek vyráběných dánskou společností Lego. Firma Lego, která je největším výrobcem hraček v Evropě, si tuto trojrozměrnou ochrannou známku zaregistrovala v roce 2000. O zrušení ochranné známky požádala konkurenční společnost Best-Lock, avšak soud její argumenty odmítl. Společnost Lego tak byla tentokrát úspěšnější než v roce 2010, kdy prohrála soudní bitvu o registraci ochranné známky pro své stavebnicové kostky v členských zemích EU. Společnost Lego vznikla v roce 1932 jako výrobce dřevěných hraček. Celosvětově ji však proslavily až její populární stavebnice z umělohmotných kostiček. Podle odhadů firmy si s jejími stavebnicemi loni hrálo po celém světě více než 85 milionů dětí. Lego od roku 2000 vyrábí hračky rovněž v Kladně. Autor: Mgr. Dana Jakešová Zdroj: ÚS, SDEU