analýza nejvyššího soudu POZNÁMKY POD ČAROU: [1] EU. Evropská komise - Přeshraniční vymáhání práv spotřebitelů v EU. Evropský spotřebitelský summit 2013 - Na cestě k účinnějšímu vymáhání práv spotřebitelů v EU. [online]. © 2009 [cit. 2014-04-28]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/consumers/enforcement/docs/07032013_consumer_summit_discussion_paper_cs.pdf [2] KONEČNÁ, P. Uznání a výkon rozhodnutí v přepracovaném nařízení Brusel I. In: Epravo [online] © epravo.cz, a.s. 1999-2014 [cit. 2014-06-12]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/uznani-a-vykon-rozhodnuti-v-prepracovanem-narizeni-brusel-i-91964.html [3] Srov. bod 2 a 6 nařízení Brusel I. [4] Srov. bod 21 nařízení Brusel I. [5] Srov. bod 13 a 14 nařízení Brusel I. [6] EU. ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU o uplatňování nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In Úřední věstník. CELEX: 52009DC0174. [7] Srov. bod 1 nařízení Brusel I. bis. [8] KONEČNÁ, P. Uznání a výkon rozhodnutí v přepracovaném nařízení Brusel I. In: Epravo [online] © epravo.cz, a.s. 1999-2014 [cit. 2014-06-12]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/uznani-a-vykon-rozhodnuti-v-prepracovanem-narizeni-brusel-i-91964.html [9] Srov. čl. 81 nařízení Brusel I. bis. [10] Článek 1 nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele. [11] Srov. články 4, 6 až 10 nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele. [12] EU. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES. EUR-Lex. [online]. © 2011 [cit. 2014-06-09]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/LSU/?uri=CELEX:32011L0083 qid=1402303529863 [13] Body 1 a 2 směrnice o právech spotřebitelů. [14] Bod 7 směrnice o právech spotřebitelů. [15] Články 3 a 28 směrnice o právech spotřebitelů. [16] Článek 5 a 6 směrnice o právech spotřebitelů. [17] Článek 9 směrnice o právech spotřebitelů. [18] Článek 7 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku a článek 18 směrnice o právech spotřebitelů. [19] Článek 9 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku a článek 27 směrnice o právech spotřebitelů. [20] Článek 20 směrnice o právech spotřebitelů. [21] Článek 1 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. [22] EU. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. EUR-Lex. [online]. © 2011 [cit. 2014-06-09]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/LSU/?uri=CELEX:31997L0007 qid=1402303875507 [23] EU. SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU. Uplatňování směrnice o nekalých obchodních praktikách. Bod I. ASPI ID 52013DC0138. [24] Článek 3 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. [25] Článek 5 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. [26] Články 6 a 7 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. [27] VACEK, L. Režim maximální harmonizace a jeho důsledky při transpozici směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Jurisprudence, č. 7/2010. ASPI ID LIT37620CZ. [28] EU. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. EUR-Lex. [online]. © 2011 [cit. 2014-06-12]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/legalcontent/EN/TXT/HTML/?uri=URISERV:co0001 qid=1402568578232 from=CS isLegissum=true [29] Článek 5 směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. [30] Článek 8 směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. [31] Článek 16 směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. [32] EU. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice). EUR-Lex. [online]. © 2011 [cit. 2014-06-09]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/LSU/?uri=CELEX:32002L0021 qid=1402308934279 [33] Článek 1 rámcová směrnice o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací. [34] EU. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice). EUR-Lex. [online]. © 2011 [cit. 2014-06-09]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/LSU/?uri=CELEX:32002L0021 qid=1402308934279 [35] Článek 1 směrnice o univerzální službě. [36] Bod 4 směrnice o univerzální službě. [37] Článek 4 směrnice o univerzální službě. [38] Článek 6 směrnice o univerzální službě. [39] Článek 1 směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. [40] Článek 2 směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. [41] Články 4 až 6 směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. [42] EU. ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU. Čtvrtá zpráva o uplatňování směrnice Rady 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/34/ES ze dne 10. května 1999. ASPI ID 52011DC0547. [43] Článek 2 směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky. [44] Článek 3 směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky. [45] Článek 1 směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. [46] Článek 2 bod 1. směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. [47] Článek 3 směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. [48] Článek 4 směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. [49] Článek 7 směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy ADR – Právní rámec úpravy ochrany spotřebitele v Evropské unii Další část analýzy je úvod do problematiky alternativních způsobů řešení sporů spotřebitelů na úrovni Evropské unie. Evropská unie poskytuje stejnou úroveň ochrany pro všechny spotřebitele. Jak již bylo uvedeno v I. díle Analýzy úpravy alternativních řešení sporů v jiných státech Evropské unie a judikatura soudů České republiky, části 3./ ADR v Evropské unii, oddíle 1. Generální vývoj ADR v EU, byly právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele na evropské úrovni a na úrovni členských států v posledních desetiletích významně posíleny. Zajištění skutečného vymáhání právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele představuje hlavní prioritu spotřebitelských strategií Evropské unie i pilíře Evropského programu pro spotřebitele, který byl předložen v květnu roku 2012.[1] Existuje celá řada nařízení a směrnic, které se dotýká spotřebitele v mnoha aspektech jeho života, proto následují výčet nařízení a směrnic není vyčerpávající. Ode dne vstupu do Evropské unie se staly pro Českou republiku závazné unijní právní předpisy. Pro oblast uznání a výkonu rozhodnutí se jednalo především o nařízení Brusel I.[2] Rozdílnost vnitrostátních úprav jednotlivých členských států pro příslušnost a uznávání rozhodnutí představovali překážku řádného fungování jednotného trhu. Nařízení Brusel I. bylo teda přijato za účelem dosažení volného pohybu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Byla zvolena forma nařízení, jelikož se jedná o nástroj závazný a přímo použitelný.[3] Nařízení Brusel I. je závazné pro všechny členské státy Evropské unie s výjimkou Dánska.[4] Byl jím zakotven požadavek zvýšené ochrany slabší strany v případech pojištění, pracovních a spotřebitelských smluv pravidly příznivějšími než obecnými. U těchto vztahů je také omezena smluvní volnost týkající se volby příslušného soudu, která by měla být jinak obecně respektována.[5] V roce 2009 přijala Evropská komise zprávu o provádění nařízení Brusel I.[6] Ze zprávy vyplynul požadavek na zdokonalení jeho uplatňování a také zjednodušení volného pohybu soudních rozhodnutí a přístupu ke spravedlnosti. Z důvodu většího počtu změn a také kvůli srozumitelnosti byla zvolena cesta přepracování původního nařízení[7], a proto bylo přijato nařízení Brusel I. bis. Toto nařízení zavádí množství změn, které se týkají např. možnosti rozšířit jurisdikci na osoby ze třetích zemí (mimo Evropskou unii), pravidel pro dohody o volbě soudu a zjednodušení uznání a výkonu rozhodnutí.[8] Nařízení Brusel I. bis je použitelné od 10. ledna 2015.[9] Dne 27. října 2004 bylo přijato Evropským parlamentem a Radou nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele. Cílem tohoto nařízení je ochrana kolektivních zájmů spotřebitelů proti rušitelům jejich zájmů v Evropské unii v přeshraničních případech.[10] Nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele se snaží odstranit překážky při výměně informací a spolupráci v rámci zjišťování a řešení protiprávního jednání uvnitř Evropské unie. Ochrana spotřebitelů před protiprávním jednáním uvnitř EU vyžaduje zřízení sítě veřejných donucovacích orgánů. Těmto orgánům nařízení poskytuje za účelem účinného uplatňování svých povinností a odrazení prodejců nebo dodavatelů od protiprávního jednání uvnitř Evropské unie minimální společné vyšetřovací a donucovací pravomoci.[11] Harmonizaci týkající se ochrany spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách za účelem podpoření konkurenční nabídky na vnitřním trhu a zároveň zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele[12] obsahuje směrnice o právech spotřebitelů. Tato směrnice[13] si klade za cíl zjednodušit a aktualizovat platná pravidla a odstranit nesrovnalosti a nežádoucí mezery, přičemž nahrazuje směrnici o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnici o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Směrnice o právech spotřebitelů zakotvuje zásadu úplné harmonizace pro zvýšení právní jistoty spotřebitelů i obchodníků.[14] Vztahuje se jak na smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, smlouvy uzavřené na dálku, tak i na smlouvy týkající se dodávek vody, plynu, elektřiny nebo tepla z dálkového vytápění v rozsahu, ve kterém jsou tyto komodity poskytovány na smluvním základě, přičemž se použije na smlouvy uzavřené mezi obchodníky a spotřebiteli po 13. červnu 2014.[15] Směrnice o právech spotřebitelů se však nepoužije na smlouvy uvedené v článku 3. Jedná se např. o smlouvy týkající se sociálních služeb, zdravotní péče, finančních služeb, nemovitostí, přepravy cestujících. Výčet těchto závazků je podobný výčtům uvedeným v článku 3 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a v článku 3 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Směrnice o právech spotřebitelů stanovuje základní informace, které musí obchodníci spotřebitelům poskytnout před uzavřením veškerých spotřebitelských smluv.[16] Tato směrnice rovněž obsahuje ustanovení o právu spotřebitele odstoupit od smlouvy bez sankcí a bez uvedení důvodu. Lhůtu pro uplatnění tohoto oprávnění směrnice o právech spotřebitele stanovuje na 14 dnů[17], což je lhůta delší než uváděly směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. (Srov. např. rozsudek Hamilton, C-412/06, ECLI:EU:C:2008:215 uvedený v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU). V zásadě platilo a platí, že dodavatel má třicet dnů na splnění objednávky spotřebitele.[18] Směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku i směrnice o právech spotřebitelů ukládají členským státům, aby přijaly opatření, jímž by zprostily spotřebitele povinnosti zaplatit cenu v případech nevyžádaného dodání zboží, vody, plynu, elektřiny, tepla z dálkového vytápění nebo digitálního obsahu či nevyžádaného poskytnutí služeb.[19] Směrnice o právech spotřebitelů zavádí nové pravidlo, na základě něhož se riziko za ztrátu nebo poškození zboží přesouvá na spotřebitele až tehdy, kdy on sám nebo jím určená třetí osoba (jiná než dopravce) získá zboží do fyzického držení.[20] Jak již bylo uvedeno výše, směrnice o právech spotřebitelů nahradila směrnici o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory upravovala „smlouvy uzavřené v průběhu zájezdu organizovaného dodavatelem mimo jeho obchodní prostory nebo v průběhu návštěvy dodavatele u spotřebitelů doma nebo u spotřebitele na jeho pracovišti, neuskutečnila-li se návštěva na výslovnou žádost spotřebitele.“[21] (Blíže např. rozsudek Heininger, C-481/99, ECLI:EU:C:2001:684 uvedený v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU). Výčet smluv, na něž se směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory nevztahovala, byl uveden v článku 3 této směrnice. Patřily sem např. smlouvy o výstavbě, prodeji, nájmu nemovitostí a smlouvy týkající se jiných práv k nemovitostem, smlouvy o pojištění nebo smlouvy o cenných papírech. (Srov. rozsudek Schulte, C-350/03, ECLI:EU:C:2005:637 a rozsudek Ángel Lorenzo González Alonso, C-166/11, ECLI:EU:C:2012:119, které jsou uvedeny v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU). Druhou nahrazenou směrnicí je směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, jež se týkala smluv uzavřených na dálku mezi dodavatelem a spotřebitelem při poskytování služeb nebo prodeji zboží. Distanční smlouva mohla být uzavřena jakýmkoli způsobem (telefonicky, e-mailem, katalog, atd.), který nevyžadoval současnou fyzickou přítomnost smluvních stran při sjednávání smlouvy[22]. Tato směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku se nevztahovala na smlouvy vyjmenované v článku 3 této směrnice – jednalo se např. o smlouvy o finančních službách, smlouvy zavřené za použití prodejních automatů nebo uzavřené ve veřejné dražbě. K vykladu článku 3 směrnice o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku se Soudní dvůr EU vyjádřil např. v rozsudku easyCar, C-336/03, ECLI:EU:C:2005:150 uvedeném v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Evropští spotřebitelé jsou proti nekalým obchodním praktikám chráněni prostřednictvím směrnice o nekalých obchodních praktikách. Tato směrnice představuje hlavní obecný soubor právních předpisů Evropské unie upravujících klamavou reklamu a jiné nekalé praktiky v transakcích mezi podniky a spotřebiteli, přičemž zajišťuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele a vyplňuje mezery v jiných odvětvových předpisech EU.[23] K výkladu této směrnice se Soudní dvůr EU vyjádřil např. v rozsudku VTB-VAB, C-261/07, ECLI:EU:C:2009:244, rozsudku Plus Warenhandelsgesellschaft, C-304/08, ECLI:EU:C:2010:12, rozsudku Mediaprint Zeitungs- und Zeitschriftenverlag, C‑540/08, ECLI:EU:C:2010:660 a v rozsudku RLvS, C-391/12, ECLI:EU:C:2013:669 uvedených v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Směrnice o nekalých obchodních praktikách zakazuje nekalé obchodní praktiky, jež ve svém článku 5 definuje jako: „obchodní praktiku, která je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče a podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, který je jejímu působení vystaven nebo kterému je určena, nebo průměrného člena skupiny, pokud se obchodní praktika zaměřuje na určitou skupinu spotřebitelů, ve vztahu k danému produktu.“ Před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách uzavřených s odborníky – prodejci zboží či poskytovateli služeb je evropský spotřebitel chráněn směrnicí o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jež vymezuje nepřiměřené smluvní podmínky jako ty podmínky, které vyplývají ze smlouvy a které způsobují nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.[24] K vykladu nepřiměřenosti podmínek Soudním dvorem EU srov. rozsudek Freiburger Kommunalbauten, C-237/02, ECLI:EU:C:2004:209, rozsudek Invitel, C-472/10, ECLI:EU:C:2012:242 nebo rozsudek Aziz, C‑415/11, ECLI:EU:C:2013:164 nebo rozsudek Constructora Principado, C-226/12, ECLI:EU:C:2014:10 uvedené v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Příkladný seznam podmínek, jež mohou být považovány za nepřiměřené, je pak uveden v příloze této směrnice. Rovněž stanovuje, že písemné smluvní podmínky musejí být sepsány jasným a srozumitelným jazykem.[25] K výkladu této směrnice srov. rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C-240/98, ECLI:EU:C:2000:346; rozsudek Salvat Editores, C-241/98, ECLI:EU:C:2000:346; rozsudek Salvat Editores, C-242/98, ECLI:EU:C:2000:346; rozsudek Salvat Editores, C-243/98, ECLI:EU:C:2000:346; rozsudek Salvat Editores, C-244/98, ECLI:EU:C:2000:346, rozsudek Mostaza Claro, C-168/05, ECLI:EU:C:2006:675, rozsudek Asturcom Telecomunicaciones, C-40/08, ECLI:EU:C:2009:615 nebo rozsudek Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madridm, C-484/08, ECLI:EU:C:2010:309, které jsou uvedeny v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Členským státům pak směrnice o nekalých obchodních praktikách ukládá, aby vnitrostátní předpisy upravily tak, že nepřiměřené podmínky užité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nebudou podle těchto vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné, a zajistily přiměřené a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách.[26] Srov. např. rozsudek Pannon GSM, C-243/08, ECLI:EU:C:2009:350, rozsudek Pereničová a Perenič, C-453/10, ECLI:EU:C:2012:144, rozsudek Banco Español de Crédito, C-618/10, ECLI:EU:C:2012:349 nebo rozsudek Banif Plus Bank, C 472/11, ECLI:EU:C:2013:88, jež jsou uvedeny v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Právní a správní předpisy členských států o spotřebitelském úvěru byly harmonizovány směrnicí o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. Tato směrnice stanovila na úrovni Evropské unie základní pravidla pro smlouvy o spotřebitelském úvěru. Princip minimální harmonizace se však jevil neefektivním pro dosažení fungujícího vnitřního trhu.[27] A proto byla přijata směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru, která zrušila směrnici o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. Cílem směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru je harmonizace spotřebitelských úvěrů pro usnadnění přeshraničních služeb a zvýšení transparentnosti smluvních podmínek a úrovně ochrany spotřebitele.[28] Nicméně, jak směrnice uvádí v článku 2 bod 2., nevztahuje se na některé, v tomto článku vyjmenované, úvěrové smlouvy. Jejich výčet je širší než uváděla směrnice o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. Blíže např. rozsudek SC Volksbank România, C-602/10, ECLI:EU:C:2012:443 nebo rozsudek EEAE a další, C-555/11, ECLI:EU:C:2013:668, jejichž závěry jsou uvedeny v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Poskytovatelé úvěru musí na základě směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru poskytnout spotřebiteli adekvátní informace nutné ke srovnání různých nabídek tak, aby si spotřebitel mohl zvolit poskytovatele, s nímž uzavře smlouvu odpovídající jeho potřebám a jeho finanční situaci.[29] Aby byla zajištěna co nejvyšší transparentnost a srovnatelnost nabídek by tyto informace měly obsahovat především roční procentní sazbu nákladů úvěru, jejíž výpočet směrnice jednotně stanovuje pro celou Evropskou unii v článku 19. Navíc musí poskytovatelé úvěru vyhodnotit solventnost svých klientů ještě před uzavřením smlouvy.[30] Spotřebitelé mají podle směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru také právo na předčasné splacení svého dluhu, přičemž věřitel má nárok na spravedlivé a objektivně odůvodněné odškodnění za případné náklady přímo spojené s tímto předčasným splacením.[31] Jelikož sítě a služby elektronických komunikací jsou nedílnou součástí hospodářské a sociální struktury celé Evropské unie, další významnou směrnicí, která byla přijata Evropským parlamentem a Radou, je rámcová směrnice o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací. Tato směrnice je součástí "telekomunikačního balíčku", jehož cílem je přepracovat stávající právní rámec pro telekomunikace tak, aby odvětví elektronických komunikací bylo konkurenceschopnější. Hlavním cílem rámcové směrnice o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací je posílit hospodářskou soutěž jednodušším vstupem na trh a stimulací investic v tomto odvětví.[32] Rámcová směrnice o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací stanovuje harmonizovaný rámec pro regulaci sítí a služeb elektronických komunikací, přiřazených zařízení a doplňkových služeb.[33] Obsahuje ustanovení týkající se obecných principů, základních definic, obecných ustanovení o vnitrostátních regulačních orgánech, nový koncept významné tržní síly a pravidla pro poskytování určitých základních zdrojů jako jsou např. rádiové kmitočty.[34] Dále v této směrnice srov. např. rozsudek Deutsche Telekom, C-262/06, ECLI:EU:C:2007:703 nebo rozsudek UPC Nederland, C-518/11, ECLI:EU:C:2013:709 uvedené v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Další směrnicí zabývající se elektronickými komunikacemi je směrnice o univerzální službě. Z hlediska rámcové směrnice o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací se tato směrnice týká zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací pro koncové uživatele.[35] Univerzální službou se rozumí poskytování vymezeného minimálního souboru služeb všem koncovým uživatelům za dostupnou cenu.[36] Základním požadavkem směrnice je poskytovat uživatelům na jejich žádost připojení k veřejné telefonní síti v pevném místě za dostupnou cenu[37] a zajistit možnost bezplatného tísňového volání z veřejných telefonních automatů s použitím jednotného evropského čísla tísňového volání „112“ a dalších národních čísel tísňového volání.[38] Blíže srov. rozsudek Base a další, C-389/08, ECLI:EU:C:2010:584, rozsudek Polska Telefonia Cyfrowa, C-99/09, ECLI:EU:C:2010:395 nebo rozsudek Deutsche Telekom, C-543/09, ECLI:EU:C:2011:279, jež jsou uvedeny v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Pro sbližování právních předpisů jednotlivých států upravující prodej spotřebního zboží byla přijata mimo jiné směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží. Tato směrnice si klade za cíl „[…] zajistit jednotnou základní úroveň ochrany spotřebitele v rámci vnitřního trhu“[39], a proto stanovuje jednotná minimální pravidla spotřebitelského práva, která platí v Evropské unii bez ohledu na místo prodeje zboží. Směrnice o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží zajišťuje především ochranu spotřebitele v případě rozporu zboží se smlouvou. Stanovuje, že zboží musí být v souladu s kupní smlouvou a zároveň vymezuje, co se za tento soulad považuje.[40] Směrnice také určuje odpovědnost prodávajícího za vady, nároky spotřebitele z vadného plnění a lhůty, ve kterých spotřebitel může svá práva u prodávajícího uplatnit.[41] K výkladu této směrnice se vyjádřil Soudní dvůr EU např. v rozsudku Quelle, C-404/06, ECLI:EU:C:2008:231, rozsudku Gebr. Weber a Putz, C-65/09, EU:C:2011:396, rozsudku Putz, C 87/09, ECLI:EU:C:2010:275 nebo rozsudku Duarte Hueros, C-32/12, ECLI:EU:C:2013:637, které jsou uvedeny v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. V rámci spotřebitelského práva byla v roce 1985 směrnicí o odpovědnosti za vadné výrobky zavedena v Evropské unii zásada odpovědnosti bez zavinění na straně výrobce, podle níž musí každý výrobce vadné movité věci nahradit jakoukoli škodu způsobenou na fyzickém zdraví nebo majetku jednotlivců.[42] K této směrnici se Soudní dvůr EU vyjadřoval např. v rozsudku Rozsudek Skov a Bilka, C-402/03, ECLI:EU:C:2006:6 nebo rozsudku Aventis Pasteur SA, C-358/08, ECLI:EU:C:2009:744, jež jsou uvedeny v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Výrobce se však může za splnění podmínek uvedených v článku 7 směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky zprostit své odpovědnosti. Za výrobce tento právní předpis považuje jak „výrobce konečného výrobku, výrobce každé suroviny nebo výrobce součásti a každá osoba, která uvedením svého názvu, ochranné známky nebo jiného rozlišovacího znaku na výrobku vystupuje jako jeho výrobce“[43]. Aniž by byla dotčena odpovědnost výrobce, je odpovědná i každá osoba dovážející v rámci své obchodní činnosti do Evropské unie výrobky za účelem prodeje, pronájmu, leasingu nebo jakékoliv jiné formy distribuce.[44] Poškozené osoby se pak mohou dožadovat náhrady za škodu způsobenou vadnými výrobky uvedenými do oběhu na vnitřním trhu. K odpovědnosti osob a náhradě škody srov. rozsudek Moteurs Leroy Somer, C-285/08, ECLI:EU:C:2009:351 a rozsudek Dutrueux a Caisse primaire d'assurance maladie du Jura, C-495/10, ECLI:EU:C:2011:869, které jsou uvedeny v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíl 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Cestovní ruch hraje stále významnější roli v hospodářství členských států. Důležitým předpisem Evropské unie pro tuto oblast je směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, jejímž předmětem je harmonizace předpisů členských států o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, které jsou prodávány nebo nabízeny k prodeji na území EU.[45] Systém souborných služeb tato směrnice definuje jako „předem stanovenou kombinaci alespoň dvou z následujících položek, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo zahrnuje-li nocleh: doprava, ubytování, jiné služby cestovního ruchu, které nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru služeb.“[46] K pojmu souborné služby se vyjádřil Soudní dvůr EU např. v rozsudku Club-Tour, C-400/00, ECLI:EU:C:2002:272 uvedený v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy spotřebitelům zajišťuje, že jim budou poskytnuty nezbytné informace před a po podpisu smlouvy o souborných službách. Stanovuje, že organizátor souborných služeb ani jejich prodejce nesmí v dokumentech popisujících souborné služby uvádět klamavé údaje a katalogy určené spotřebitelům by měli obsahovat jasné a přesné informace.[47] Všechna smluvní ujednání podléhající režimu této směrnice musí být sdělena spotřebiteli před uzavřením smlouvy a musí být uvedena písemně nebo jakoukoli jinou formou srozumitelnou a přístupnou pro spotřebitele tak, aby spotřebitel obdržel jejich kopii.[48] Článek 4 směrnice o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy také určuje, že cena stanovená ve smlouvě by v zásadě neměla být měněna, ledaže možnost zvýšení či snížení ceny výslovně stanoví smlouva. Tato možnost však podléhá dalším podmínkám stanoveným v tomto ustanovení. Spotřebiteli musí být předloženy dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku organizátora nebo prodejce souborných služeb.[49] Srov. např. rozsudek Jürgen Blödel-Pawlik, C-134/11, ECLI:EU:C:2012:98 uvedený v části 5./ Judikatorní blok: Spotřebitel v České republice a v Evropské unii, oddíle 2. Výběr judikatury z rozhodovací praxe Soudního dvora EU. Tato směrnice je však považována za zastaralou a již se připravuje směrnice nová, jejíž legislativní návrh připravuje Evropská komise. Zpracovalo oddělení evidence judikatury, úsek místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Vedoucí oddělení: JUDr. Petra Polišenská Poradci pro judikaturu: Mgr. Radka Feberová, Mgr. Marie Hrabalová, Mgr. Alžběta Perejdová, Mgr. Anita Senáši Seznam použitých zkratek sdílej článek: www.epravo.cz