Judikatura Přehled judikatury Nabytí vlastnického práva od nevlastníka a posouzení dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu vlastnického práva a řádný proces. Právní věty: I. Obecné soudy poruší právo na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatele nemovitosti v údaj, dle něhož byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na něj vlastnické právo převedl. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti nabyté od neoprávněného, byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; jinak se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku, či obecněji hodnota veřejného pořádku. II. Proto je s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která dosud dovolacím soudem nebo Ústavním soudem nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu o ní, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak, není-li o ní dosud rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu. III. Je nepřípustné, aby obecné soudy při rozhodování o takových otázkách přehlížely existenci jiného právního názoru Ústavního soudu, neboť to s ohledem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky znamená současně nerespektování jak jejich povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám ve smyslu čl. 4 Ústavy České republiky, tak vázanosti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/16 je dostupný zde (195 KB, PDF). Ústavní soud se vyjádřil k podmínkám procesního nástupnictví podle § 107a občanského soudního řádu III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Okresního soudu Praha-západ, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Právní věta: Ustanovení § 107a občanského soudního řádu umožňuje, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo žalovaného bez jeho souhlasu, avšak jen v případě, že toto právo nebo povinnost odvozuje od jejich převodu nebo přechodu ze strany žalovaného. Připuštění jeho vstupu do řízení, aniž by byla splněna tato podmínka, představuje nepřípustný zásah do základního práva původního žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Text nálezu sp. zn. III. ÚS 2242/15 je dostupný zde (282 KB, PDF). inzerce Absolvent práv v Krakově chce být koncipientem, zastal se jej Ústavní soud Ústavní soud se zastal českého absolventa Jagellonské univerzity v Krakově, jenž se marně domáhal zápisu do seznamu koncipientů vedeného Českou advokátní komorou. Právníkovu žalobu musí znovu řešit Obvodní soud pro Prahu 1, je nutné prohloubit dokazování a zohlednit individuální okolnosti. Komora v minulosti trvala na tom, že muž nabyl svým studiem znalosti polského, nikoli českého práva. „Vydaný nález Ústavního soudu vnímám nejen jako vlastní satisfakci, ale zejména jako prostředek obrany či vodítko pro další absolventy zahraničních univerzit, kterým je (bezdůvodně) odpírána možnost přístupu ke zvolenému povolání,“ řekl pisatel stížnosti David Buzek. Patří podle svých slov k polské menšině v Česku, žije a pracuje u hranic, kde je znalost českého i polského práva a jazyka výhodou. Podle Ústavního soudu (ÚS) mohla komora Buzka do seznamu zapsat, nechat jej pracovat na odpovědnost školitele a osvojit si další znalosti, které by později prokázal u advokátní zkoušky. Soudci připomněli vysokou úroveň právního vzdělávání v Polsku a kvalitu Jagellonské univerzity. Komora má podle ÚS v konkrétních případech zevrubněji hodnotit obsah a rozsah vzdělání získaného na zahraniční právnické fakultě. „Závěry ÚS vychází z konkrétních okolností této věci a nelze je zobecňovat v tom smyslu, že by právo absolventů zahraničních právnických fakult na svobodnou volbu povolání mělo vždy paušálně převážit nad zájmem na ochraně kvalifikovanosti a profesionality poskytování právních služeb v ČR,“ uvedl soudce zpravodaj Ludvík David. Zákon o advokacii říká, že komora zapíše do seznamu každého, kdo kromě dalších předpokladů, jako je bezúhonnost a plná svéprávnost, vystudoval práva. Patřičné vzdělání lze získat buď v magisterském programu v Česku anebo i v zahraničí, pokud mezinárodní smlouva nebo zvláštní předpis uznává rovnocennost s českou kvalifikací. Zahraniční škola musí obsahem a rozsahem odpovídat právnímu vzdělání z Česka. Text nálezu sp. zn. II. ÚS 443/16 je dostupný zde (339 KB, PDF). Posudek tajných služeb k žádosti o občanství zůstane neveřejný Ústavní soud zamítl návrh na zrušení části zákona, podle které se k žádosti o udělení českého státního občanství vyjadřují policie a zpravodajské služby. Pokud jejich negativní stanovisko obsahuje utajované informace, žadatel se k němu nedostane, a v důsledku tak nezjistí přesné důvody, proč občanství nezískal. Ustanovení přesně říká, že k žádosti o udělení státního občanství podané člověkem starším 15 let si ministerstvo vyžádá stanoviska policie a zpravodajských služeb. Stanoviska se ovšem nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. Když policisté nebo zpravodajci ve stanovisku napíšou, že žadatel představuje riziko, úředníci vnitra pak v odůvodnění rozhodnutí pouze uvedou, že žádost zamítli „z důvodu ohrožení bezpečnosti státu“. Žadatel tedy přesné důvody nezná. Bránit se může rozkladem k ministrovi, žalobu podat nelze. Na Ústavní soud (ÚS) se obrátil pravoslavný duchovní ruského původu, který dlouhodobě žije v Česku, avšak občanství nedostal. Ve stížnosti duchovní poukazoval jednak na to, že rozhodnutí není důkladně odůvodněné, jednak na to, že je nelze soudně přezkoumat. „Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená právní úprava sleduje legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy státu,“ uvedl soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk. Podle důvodové zprávy k zákonu o státním občanství nelze připustit, aby se žadatel o občanství, jehož působení ohrožuje základní bezpečnostní zájmy státu, seznamoval s obsahem stanoviska policie a zpravodajců. Mohlo by to prý ovlivnit operace kriminalistů i tajných služeb, případně dokonce ohrozit lidské životy. Taktéž podle vyjádření vlády, odeslaného k ÚS letos na jaře, je zákonné omezení logické a ústavnímu pořádku nijak neodporuje. Vláda doporučila návrh na zrušení části zákona zamítnout. Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/16 včetně disentů je dostupný zde (335 KB, PDF). Nezabavitelnou část důchodu nelze strhnout ani z účtu Nezabavitelnou část důchodu nelze postihnout exekucí ani poté, co je uložena na bankovním účtu. Ústavní soud proto vyhověl stížnosti důchodce, kterému exekutor nechal strhnout 43.416 korun. Pisatel stížnosti to považoval za obcházení zákona. Šlo prý čistě o úspory z důchodu, ze kterého mu exekutor provádí srážky už při výplatě. Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) evidovala v polovině letošního roku asi 85.000 důchodců s exekucí z důchodu. Existuje však pevně stanovená nezabavitelná část důchodu, exekutor se tedy dostane jen k penězům, které hranici přesahují. Pro letošek jde o 6179 korun měsíčně. „Celá existence nezabavitelného minima je vedena úvahou, že i dlužníkům je zapotřebí ponechat jisté existenční minimum, aby mohli vést základní, důstojný život,“ řekl soudce zpravodaj Jan Musil. Pisatel ústavní stížnosti požádal Okresní soud v Lounech o částečné zastavení exekuce, ale neuspěl. Podle lounského soudu se peníze na účtu stávají takzvanou vkladovou pohledávkou, kterou lze exekvovat. Nejde prý tedy o obcházení zákona. Rozhodnutí potvrdil také Krajský soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soudci ale kritizovali justici za formalismus a nesprávný výklad zákona. „Je nerozhodné, kde je ona částka nezabavitelného existenčního minima uložena. Je v podstatě jedno, jestli je uložena ve slamníku nebo na bankovním účtu,“ uvedl Musil. V projednávaném případě byly na účtu prokazatelně jen peníze z důchodu, nikoli z jiných zdrojů. inzerce Námitka promlčení ve sporech o náhradu za regulaci je nemravná Pokud stát uplatňuje ve sporech o odškodnění majitelů bytů za dřívější regulaci nájemného námitku promlčení, je to v rozporu s dobrými mravy. Podle Ústavního soudu to byl právě stát, který vytvořil nepřehlednou a matoucí situaci, v níž pronajímatelé mnohdy nevěděli, kdy a kam se mají obracet. V uvedeném nálezu Ústavní soud (ÚS) někdejší situaci připodobil k románu Hlava XXII. Autor v něm pranýřoval byrokratickou mašinerii. „Stát totiž jednak vzdor svým povinnostem i opakovaným apelům ze strany ÚS ignoroval trvající zásah do základních práv stěžovatelů spočívající v protiústavní regulaci nájemného,“ stojí v nálezu. Za druhé pak stát prostřednictvím soudů udržoval dlouhodobou nejistotu stran toho, jak se majitelé mohou vlastně domáhat náhrady újmy. Konkrétně nyní ÚS vyhověl stížnosti dvou majitelů bytů. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se domáhali, aby jim stát zaplatil 12,2 milionu korun jako náhradu za roky 2002 až 2006. Jejich žaloba však skončila zamítnutím kvůli námitce promlčení, kterou úspěšně uplatnilo ministerstvo financí. Nyní se spor vrátí k obvodnímu soudu, který musí rozhodnout znovu. ÚS se v minulosti mnohokrát kriticky vyslovoval k problematice regulace nájemného, kvůli které majitelé nemovitostí mnohde neměli pokryté ani náklady na údržbu a opravy. Postupný proces deregulace nájemného v Česku skončil k poslednímu dni roku 2012. Od té doby cenu určuje dohoda mezi nájemcem a pronajímatelem. Pokud se nedohodnou, platí nájemník cenu tržní, tedy obvyklou v dané lokalitě a v daném čase. Text nálezu sp. zn. II. ÚS 2062/14 je dostupný zde (295 KB, PDF). Ke smlouvám o spotřebitelském úvěru Opomenutí věřitele, který poskytl spotřebitelský úvěr, zahrnout do smlouvy některé základní údaje, může být sankcionováno ztrátou nároku na úroky a poplatky. Taková sankce je přípustná tehdy, jestliže neuvedení těchto údajů znemožňuje spotřebiteli posoudit rozsah jeho smluvních závazků, řekl Soudní dvůr EU. V červnu 2011 poskytla banka Home Credit Slovakia paní Kláře Bíróové úvěr v hodnotě 700 eur, aniž v úvěrové smlouvě přesně uvedla některé údaje týkající se úvěru, jako je zejména roční procentní sazba nákladů (RPSN). Ve smlouvě bylo stanoveno, že všeobecné obchodní podmínky věřitele jsou nedílnou součástí smlouvy. Při uzavírání smlouvy K. Bíróová svým podpisem potvrdila, že byla seznámena se všeobecnými obchodními podmínkami a pochopila je, aniž je však podepsala. Klientka uhradila dvě splátky, poté úvěr přestala splácet. Ve svém rozsudku Soudní dvůr konstatuje, že směrnice nevyžaduje, aby úvěrové smlouvy byly vypracovány v jednom dokumentu. Pokud však taková smlouva odkazuje na jiný dokument a upřesňuje, že tento dokument je její nedílnou součástí, musí být uvedený dokument stejně jako samotná smlouva vypracován na papíře nebo na jiném trvalém nosiči a musí být skutečně předán spotřebiteli před uzavřením smlouvy, aby se tento mohl seznámit s veškerými svými právy a povinnostmi. Soudní dvůr dále uvádí, že i když směrnice nevyžaduje podpis úvěrových smluv vypracovaných na papíře, nebrání vnitrostátní právní úpravě, která podřizuje platnost takových smluv jejímu podpisu smluvními stranami, a to ani tehdy, když se tento požadavek podpisu vztahuje na všechny dokumenty, v nichž jsou uvedeny základní údaje smlouvy. Soudní dvůr konečně rozhoduje, že opomenutí věřitele uvést v úvěrové smlouvě veškeré údaje, které musí být podle směrnice povinně zahrnuty do smlouvy, mohou členské státy sankcionovat ztrátou nároku na úroky a poplatky, pokud neuvedení těchto údajů může spotřebiteli znemožnit posouzení rozsahu jeho závazků. Tak tomu je v případě takových povinných údajů, jako jsou RPSN, počet a četnost plateb, které má spotřebitel provést, notářské poplatky, jakož i záruky a pojištění požadovaná věřitelem. Výpůjčka e-booku versus tradiční knihy Výpůjčku elektronické knihy (e-book) lze za určitých podmínek postavit na roveň výpůjčce tradiční knihy. V takové situaci se uplatní výjimka pro veřejné půjčování, která stanoví zejména spravedlivou odměnu autorům, řekl Soudní dvůr EU. V Nizozemsku se na půjčování elektronických knih veřejnými knihovnami nevztahuje právní úprava veřejného půjčování použitelná na tradiční knihy. Veřejné knihovny zpřístupňují v současnosti elektronické knihy veřejnosti na internetu na základě licenčních smluv s nositeli práv. Vereniging Openbare Bibliotheken, které je sdružením všech veřejných knihoven v Nizozemsku („VOB“), je názoru, že by se právní úprava týkající se tradičních knih měla vztahovat i na půjčování knih v digitální podobě. V tomto rámci podalo uvedené sdružení žalobu proti Stichting Leenrecht, která je nadací pověřenou výběrem odměn autorů, v níž se domáhalo vydání určovacího rozsudku v tomto smyslu. Žaloba VOB se týká půjčování uskutečňovaného způsobem „one copy, one user“. Soudní dvůr v rozsudku nejprve konstatoval, že není dán žádný rozhodný důvod k tomu, aby půjčování digitálních rozmnoženin a nehmotných předmětů bylo v každém případě vyňato z působnosti směrnice. Tento závěr je navíc potvrzen cílem sledovaným směrnicí, který spočívá v tom, že se autorské právo musí přizpůsobit novému hospodářskému vývoji. Pokud by navíc bylo půjčování v digitální podobě z působnosti směrnice zcela vyňato, bylo by to v rozporu s obecnou zásadou ukládající vysokou úroveň ochrany autorů. Dále Soudní dvůr ověřil, zda se na veřejné půjčování rozmnoženiny knihy v digitální podobě uskutečňované způsobem „one copy, one user“ může vztahovat čl. 6 odst. 1 směrnice. Konstatoval, že vzhledem k důležitosti veřejného půjčování elektronických knih a za účelem zachování užitečného účinku výjimky pro veřejné půjčování uvedené v čl. 6 odst. 1 směrnice i jejího přispívání k podpoře kultury nelze vyloučit, že se toto ustanovení vztahuje na případ, kdy operace uskutečněná veřejně přístupnou knihovnou vykazuje zejména z hlediska podmínek stanovených v čl. 2 odst. 1 písm. b) této směrnice znaky, jež jsou v zásadě srovnatelné se znaky půjčování tištěných děl. Tak je tomu přitom v případě půjčování rozmnoženiny knihy v digitální podobě uskutečňovaného způsobem „one copy, one user“. Soudní dvůr tedy rozhodl, že výraz „půjčování“ ve smyslu směrnice zahrnuje též půjčování výše zmíněného druhu. inzerce K předání vězně mezi zeměmi EU Trest odnětí svobody nemůže být při předání uvězněné osoby z jednoho členského státu do jiného zkrácen na základě doby odpracované ve věznici prvního členského státu, pokud tento stát takové zkrácení trestu na základě svého vnitrostátního práva nepřiznal. Rámcové rozhodnutí upravující předávání osob odsouzených k trestu odnětí svobody mezi členskými státy nemá přímý účinek, řekl Soudní dvůr EU. V rozsudku Soudní dvůr posuzuje okolnosti a cíle sledované unijním právem v oblasti předávání uvězněných osob a má za to, že pokud jde o část trestu vykonávanou těmito osobami na území vydávajícího členského státu až do svého předání do vykonávajícího členského státu, použije se pouze právo prvně uvedeného státu, a to i na případné snížení trestu. Co se týče práva vykonávajícího členského státu, to se uplatní až na část trestu, kterou zbývá vykonat po tomto předání. Podle Soudního dvora vydávajícímu členskému státu přísluší rozhodnout o sníženích trestu souvisejících s dobou pobytu ve věznici na jeho území. Pouze tento stát má pravomoc snížit trest za pracovní činnost před předáním. Vykonávající členský stát tak nemůže zpětně nahradit právo vydávajícího členského státu, pokud jde o část trestu, kterou již uvězněná osoba vykonala na území tohoto státu, svými vlastními pravidly (zejména těmi upravujícími snižování trestů). V daném případě dánské orgány výslovně uvedly, že dánské právo neumožňuje zkrácení uloženého trestu odnětí svobody na základě doby odpracované během pobytu ve věznici. Bulharské orgány proto nemohou přiznat zkrácení trestu vztahující se k části trestu, která již byla odpykána v Dánsku. Jakýkoliv opačný výklad unijního práva by mohl ohrozit cíle sledované tímto právem (zejména zásadu vzájemného uznávání), a ohrozil by tak vzájemnou důvěru členských států v právní systémy ostatních členských států. Soudní dvůr dochází k závěru, že unijní právo brání vnitrostátnímu pravidlu, které umožňuje vykonávajícímu členskému státu přiznat odsouzenému zkrácení trestu z důvodu pracovní činnosti, kterou odsouzený vykonával během svého pobytu ve věznici ve vydávajícím členském státě, ačkoliv příslušné orgány posledně uvedeného státu takové zkrácení trestu na základě svého vnitrostátního práva nepřiznaly. K navýšení základního kapitálu banky Unijní právo nebrání zvýšení základního kapitálu banky bez souhlasu valné hromady ve stavu vážného narušení hospodářství a finančního systému členského státu. Zájmy akcionářů a věřitelů nemohou vždy převažovat nad veřejným zájmem spočívajícím ve stabilitě finančního systému, řekl Soudní dvůr EU. Irsko v důsledku finanční krize provedlo rekapitalizaci domácích bank, včetně společnosti ILP, která je úvěrovou institucí působící v Irsku. Valná hromada návrh odmítla. Ministr se i přes odmítnutí domohl vydání soudního příkazu. Soudní dvůr se v rozsudku zaměřil na okolnosti, které vedly k vydání tohoto soudního příkazu. Zejména zdůraznil, že předkládající soud dospěl na základě poměření dotčených zájmů k závěru, že soudní příkaz byl poté, co mimořádná valná hromada společnosti ILPGH odmítla ministrův návrh rekapitalizace, jediným způsobem, jak do 31. července 2011 zajistit rekapitalizaci společnosti ILP, která byla nutná k tomu, aby se zabránilo úpadku této finanční instituce, a předešlo se tak vážnému ohrožení finanční stability Unie. Soudní dvůr uvedl, že cílem směrnice je minimální míra rovnocennosti ochrany akcionářů a věřitelů akciových společností. Opatření upravená touto směrnicí, která souvisejí se zakládáním a udržováním společností a zvyšováním a snižováním jejich základního kapitálu, zajišťují uvedenou ochranu před akty orgánů zmíněných společností, a týkají se tak jejich běžného fungování. Soudní dvůr však poznamenal, že soudní příkaz je mimořádným opatřením, které bylo přijato ve stavu vážného narušení hospodářství a finančního systému členského státu a jehož cílem je náprava systémového ohrožení finanční stability Unie. Soudní dvůr dospěl k závěru, že směrnice nebrání mimořádnému opatření (jako je soudní příkaz), které za účelem prevence systémového rizika a zajištění finanční stability Unie přijmou vnitrostátní orgány ve stavu vážného narušení hospodářství a finančního systému členského státu bez schválení valné hromady společnosti. Ačkoli existuje jasný veřejný zájem na tom, aby byla v celé Unii zajištěna silná a důsledná ochrana akcionářů a věřitelů, nemůže tento zájem vždy převažovat nad veřejným zájmem spočívajícím v zajištění stability finančního systému zavedeného unijními Smlouvami. K poplatkům za volání na poprodejní servis Podle generálního advokáta Szpunara nesmí být poplatky za hovor na telefonní číslo vyhrazené pro poprodejní servis vyšší než poplatky za běžný hovor. Německá společnost comtech GmbH uvádí na trh elektrické a elektronické přístroje. Tato společnost uvádí na své internetové stránce telefonní číslo poprodejního servisu, které obsahuje předvolbu 0180, jež je v Německu používána pro zákaznické servisy s jednotnou vnitrostátní sazbou. Cena hovoru na toto speciální (nezeměpisné)1 číslo je vyšší než částka, kterou by zákazník zaplatil za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě při běžných cenách za spojení. Německý spolek na podporu obchodních zájmů spolků a podniků Spolek pro potírání nekalé soutěže Frankfurt nad Mohanem navrhl Zemskému soudu ve Stuttgartu, aby nařídil společnosti comtech zdržet se této obchodní praktiky, kterou Spolek považuje za nekalou. Zemský soud se rozhodl předložit věc Soudnímu dvoru, aby zjistil, zda směrnice o právech spotřebitelů2 brání použití takové sazby. Ve svém stanovisku generální advokát Maciej Szpunar navrhuje, aby Soudní dvůr odpověděl na tuto otázku kladně. Připomíná, že členské státy musí podle směrnice zajistit, aby v případě, že obchodník provozuje telefonní linku vyhrazenou pro záležitosti týkající se uzavřených smluv, spotřebitel neplatil za hovor s obchodníkem vyšší částku, než je „základní sazba“. To podle generálního advokáta znamená, že poplatky účtované spotřebiteli nesmí být vyšší než poplatky za běžný hovor za obvyklé tržní ceny. Poplatky účtované spotřebiteli tak nesmí překročit obvyklé poplatky, které by mu byly účtovány za hovor na běžné (zeměpisné) číslo pevné linky nebo mobilní sítě. Zaplacení vyšší ceny než při volání na běžné telefonní číslo by totiž mohlo z důvodu dodatečně vynaložených nákladů odradit spotřebitele, aby kontaktoval obchodníka ohledně otázek týkajících se například dne dodání, účtování nebo záruky. Podle generálního advokáta směrnice obsahuje nevyvratitelnou domněnku, že služba zákaznického servisu je zahrnuta v ceně již zaplacené spotřebitelem, takže užití telefonního čísla s vyšší sazbou za volání by znamenalo, že spotřebitel zaplatí za tutéž službu dodatečné poplatky. Generální advokát dodává, že otázka, zda obchodník obdrží či neobdrží podíl z úplaty uhrazené za hovor spotřebitelem, není relevantní pro odpověď, kterou navrhuje. Autor: Mgr. Dana Jakešová Zdroj: ÚS, ČTK, SD EU