Názory Zákon o sociálním bydlení: zmařená příležitost? Dlouho připravovaný zákon o sociálním bydlení (ZSB) byl předán do připomínkového řízení, jehož výsledky se nyní MPSV snaží vypořádat. Marná snaha. Vady tohoto návrhu zákona jsou tak zásadní, že beze změny celé koncepce je navržený zákon v praxi zcela nepoužitelný. Důvod proč tomu tak je a proč lze připravovaný ZSB nazvat zmařenou příležitostí, je především to, že příprava tohoto textu byla svěřena neziskovým organizacím, které zde preferovaly především své ideologicky podmíněné představy než cokoliv jiného. Zde bych se chtěl zabývat výhradně právními problémy navrženého textu zákona, které ovšem jsou jen částí toho, proč je celý zákon nepřijatelný. P rvním problémem, na který je třeba upozornit, je téměř amatérsky uchopený vztah k občanskému zákoníku. ZSB musí brát v úvahu skutečnost, že občanský zákoník (OZ) poskytuje řádným nájemcům bytů ochranu jakožto slabší straně práva a že z tohoto důvodu je pro určitou část segmentu sociálního bydlení obtížně použitelným. Pro část nájemců budoucích sociálních bytů je totiž v tomto zákoně třeba upravit povinnosti (např. povinnost podrobit se „sociální práci“), kterými jinak nájemci bytů uzavírající nájemní smlouvu podle OZ zatíženi nejsou. Ba dokonce – podle § 2235, odst. 1, nebo 2239 OZ – by se k takto stanoveným omezením a povinnostem nepřihlíželo. Bylo by proto vhodné aby se OZ nevztahoval na byty určené jako byty sociální a tyto byty byly jednoduchou novelou OZ přiřazeny k bytům určeným „k rekreaci nebo jinému zjevně krátkodobému účelu“ na které se ustanovení OZ podle § 2235 odst. 2 nevztahuje. Přesto však, podle navrženého zákona na osoby uzavírající smlouvu o nájmu se podle § 19 a § 37 odst. 3 ZSB subsidiárně vztahuje občanský zákoník. Je pravdou, že ustanovení § 41 ZSB vyjmenovává ustanovení OZ, která se při uzavírání smluv podle ZSB nepoužijí. Jsou to ustanovení týkající se přechodu nájmu bytu, ledaže by nabyvatelem bytu byla osoba společně posuzovaná s dosavadním nájemcem, přechodu nájmu bytu v důsledku smrti zůstavitele, ledaže by nabyvatelem bytu byla osoba společně posuzovaná se zůstavitelem, společném nájmu bytu, ledaže by všechny osoby, se kterými je uzavírán společný nájem bytu, byly osobami v bytové nouzi, sjednání jistoty podle § 2254 občanského zákoníku, podnájmu bytu podle § 2274 a následujících ustanovení občanského zákoníku, přistoupení další osoby na straně nájemce, ledaže by se jednalo o osobu v bytové nouzi, prodloužení smlouvy o nájmu bytu podle § 2285 občanského zákoníku, a konečně výpovědi z nájmu bytu podle § 2288 odst. 2 občanského zákoníku. Pak ovšem některá ustanovení OZ, která v omezujícím ustanovení § 41 ZSB uvedena nejsou, se budou vztahovat i na sociální byty s důsledky, které je těžké předem předvídat. Jsou to tato ustanovení OZ: § 2235 odst. 1 (neplatné je to co zkracuje nájemcova práva), § 2239 neplatná ustanovení ukládající nepřiměřené povinnosti, § 2290 (přezkoumání výpovědi soudem), § 2288 ods1. výpověď z nájmu bytu, a § 2291 (výpověď bez výpovědní lhůty). Nelze vyloučit, že některá omezení uložená nájemcům takových bytů označená jako „sociální práce“ (§10 ZSB) by mohla při projednávání výpovědi (případně vyklizení bytu) soudem posouzena jako zkracující nájemcova práva (§ 2235 OZ) nebo jako nepřiměřená povinnost (§ 2239 OZ) a tedy vylučující vyklizení bytu. Nadto není v ZSB vůbec použitelně definována možnost výpovědi ze sociálního bytu. Podle 42 odst. 3 ZSB pokud nájemce nebude plnit své povinnosti, bude mu „nájem sociálního bytu ukončen formou zrušení rozhodnutí o tom, že osoba je osobou v bytové nouzi a nároku na podporu ve formě sociálního bytu“. To je ovšem vyloučeno. Zrušení rozhodnutí vydává Úřad práce, kdežto nájemní smlouvu uzavírá obec. Nájem bytu podle OZ lze ukončit v takovém případě jen výpovědí podle § 2288 OZ, proti níž se může nájemce bránit žalobou podle § 2290 OZ. Škoda. Zmařená příležitost... Foto: ČTK JUDr. Stanislav Křeček, zástupce veřejné ochránkyně práv Prvním problémem, na který je třeba upozornit, je téměř amatérsky uchopený vztah k občanskému zákoníku.