Komentář Téma vydání Postavení věřitelů a jejich hlasovací právo po novele insolvenčního zákona aneb Do čeho už věřitelé mluvit nebudou Ministerstvo spravedlnosti předložilo ke schválení ve vládě návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony (dále jen „novela“). Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s. CITY TOWER Hvězdova 1716/2b 140 78 Praha 4 Pankrác Tel.: +420 224 755 661 e-mail: info@administraceinsolvenci.cz S amozřejmě – žádnou právní úpravu nelze koncipovat tak, aby ji nebylo možno zneužít. Nicméně plánované změny v postavení věřitelů, potažmo v otázce jejich hlasovacího práva, k nepravostem přímo vyzývají. Toho si je ostatně dobře vědomo i občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu, které mimo jiné vyjádřilo přesvědčení, že přijetí novely povede ke zhoršení postavení insolvenčních věřitelů v souvislosti s okleštěním řady jejich práv. Změn (zhoršení) v postavení věřitelů lze v novele nalézt více. Za nejpodstatnější však pokládáme novou úpravu svolávání schůze věřitelů, resp. rozšíření možnosti insolvenčního soudu ingerovat do otázky hlasovacích práv. Svolání schůze věřitelů Dle stávající právní úpravy je schůze věřitelů insolvenčním soudem svolávána obligatorně. Na této schůzi se věřitelům vždy nabízí možnost zvolit věřitelský výbor (zástupce věřitelů), odvolat soudem ustanoveného insolvenčního správce a v zásadě i rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka. V pojetí novely se však schůze věřitelů u oddlužení stává fakultativním orgánem (tzn. orgánem, který není soudem svoláván povinně). Pokud se věřitelé budou chtít jejího konání domoci, nebude nově stačit návrh dvou věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše činí alespoň desetinu přihlášených pohledávek (jak tomu je nyní a nadále má být jen v případě schůzí věřitelů v konkursu a reorganizaci), ale bude potřeba, aby svolání nejvyššího věřitelského orgánu žádala nadpoloviční většina všech věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše činí zároveň nadpoloviční většinu přihlášených pohledávek.1 To znamená, že pro podání tohoto návrhu bude třeba nalézt většinu věřitelů počítanou jak podle „hlav“, tak podle výše přihlášených pohledávek. Současný princip kvalifikované minority bude nahrazen novátorskou zásadou kvalifikované majority, ochrana věřitelské menšiny bude nahrazena ochranou věřitelské většiny. V důsledku racionální apatie (tedy nezájmu o řízení) minoritních věřitelů účastnících se oddlužení, bude o nadpoloviční většině všech přihlášených věřitelů počítané podle hlav možno uvažovat jen čistě teoreticky. Lze proto předpokládat, že se v oddluženích nebudou schůze věřitelů prakticky konat. Právě uvedené však nemusí platit pouze v oddlužení. Nová úprava je totiž zneužitelná i tak, že soudem bude účelově povoleno oddlužení, toto nebude následně schváleno a na majetek dlužníka bude prohlášen konkurs. V době změny způsobu řešení úpadku však již bude, resp. může být o všem podstatném rozhodnuto – a to bez reálné kontroly ze strany věřitelů. Lze tak konstatovat, že věřitelé v drtivé většině insolvenčních řízení (jelikož v drtivé většině insolvenčních řízení je povoleno oddlužení) nebudou schopni ustanovit věřitelský výbor (a jeho působnost bude vykonávat insolvenční soud) ani si atrahovat k rozhodnutí otázky, které náleží do působnosti věřitelského výboru (když toto mohou učinit jen a pouze na schůzi věřitelů). A co hůře, nebudou ani s to vyměnit osobu insolvenčního správce (a ve funkci proto zůstane správce určený předsedou soudu). Insolvenční správce vybraný nepřezkoumatelným opatřením předsedy soudu2 bude tedy v oddlužení věřiteli fakticky neodvolatelný. Absolutní moc funkcionářů insolvenčních soudů nad výběrem insolvenčních správců pro jednotlivá řízení tak bude definitivně zpečetěna. Pokud by se pak měla rozšířit tzv. ostravská praxe, podle které je třeba ustanovovat do funkce insolvenčního správce pouze osoby, které uzná za ustanovování hodné předseda krajského soudu (zásadně jen a pouze správci se sídlem v daném regionu), je nemožnost ovlivnit osobu správce problémem vpravdě palčivým. Hlasování na schůzi věřitelů Pakliže se schůze věřitelů výjimečně konat bude (v případě, kdy soud rozhodnutí o úpadku nespojí s povolením oddlužení), dává novela (stále) široký prostor pro to, aby byli skuteční věřitelé dlužníka (tj. věřitelé s objektivně existujícími pohledávkami) vyřazeni z efektivní kontroly nad dalším průběhem insolvenčního řízení. Soudce má totiž nově možnost rozhodnout nejen o tom, že hlasovací právo má věřitel, jehož pohledávka byla popřena insolvenčním správcem, ale též o tom, že hlasovací právo věřitel nemá, i když jeho pohledávka nikým popřena nebyla. To je další významný posun. Oproti původnímu znění insolvenčního zákona má dnes pro hlasovací právo věřitelů význam pouze stanovisko insolvenčního správce (a dlužníkův názor se v tomto ohledu neprosadí již ani v případě sanačních způsobů řešení úpadku; to stejné pak platí i v případě realizace popěrného práva ze strany přihlášených věřitelů). Dle novelizovaného textu však insolvenční soud nejenže musí na návrh věřitele správcem popřené pohledávky rozhodnout o jeho hlasovacím právu (nepřiznala-li mu je schůze věřitelů), ale též (na návrh dlužníka nebo některého z věřitelů) může odejmout právo hlasu věřiteli, jehož pohledávka insolvenčním správcem sporována vůbec nebyla (nově vložené ust. § 52 odst. 2 insolvenčního zákona). A to při vědomí toho, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek (§ 52 odst. 3, nyní § 52 odst. 2 insolvenčního zákona). Jde-li pak o změnu v osobě insolvenčního správce, nebude věřitelům nic platné ani ust. § 52 odst. 4 (nyní § 52 odst. 3 insolvenčního zákona), které říká, že je-li na rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů závislé jiné rozhodnutí insolvenčního soudu, proti kterému je odvolání přípustné, lze v mezích odvolání podaného proti takovému rozhodnutí přezkoumat i správnost rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů. V otázce změny insolvenčního správce tedy může nastat opačný problém než ten, který je popsán výše. Je tomu tak proto, jelikož usnesení schůze věřitelů o odvolání dosavadního insolvenčního správce insolvenční soud nepotvrzuje ani o něm jinak nerozhoduje (když toto rozhodnutí je účinné, jakmile se na něm usnesla schůze věřitelů), nýbrž podle ust. § 6 odst. 2 jednacího řádu pro insolvenční řízení výsledek hlasování schůze věřitelů toliko zaznamená do protokolu o jednání schůze. Hlasovat v této věci tak budou i všichni věřitelé (původním) správcem popřených pohledávek, kterým hlasovací právo přizná insolvenční soud; hlasovat naopak nebudou ti věřitelé, kterým soud (z libovolného důvodu) hlasovací právo odejme. Otázku, zda rozhodnutí soudu bylo správné anebo nikoliv, si pak mohou (skuteční) věřitelé klást pouze sami sobě. Z ust. § 29 odst. 3 insolvenčního zákona je potom zřejmé, že odvolání je přípustné jen proti rozhodnutí, jímž insolvenční soud nepotvrdil usnesení schůze věřitelů o tom, že věřitelé ustanovují nového insolvenčního správce (přijaté po odvolání dosavadního insolvenčního správce), přičemž osobou (subjektivně) oprávněnou k podání odvolání (které je třeba podat do skončení dané schůze věřitelů) je pouze věřitel, který na schůzi věřitelů hlasoval pro přijetí předmětného usnesení schůze věřitelů; odvolanému insolvenčnímu správci zákon legitimaci k podání odvolání nepřiznává. Z uvedeného nutně vyplývá i to, že usnesení, jímž insolvenční soud podle ust. § 29 odst. 2 insolvenčního zákona naopak potvrdí usnesení schůze věřitelů o tom, že se ustanovuje nový insolvenčního správce, má povahu rozhodnutí vydaného v rámci výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona) a nelze je napadnout odvoláním (§ 91 insolvenčního zákona). Tedy opět – pokud insolvenční soud potvrdí usnesení schůze věřitelů, které bylo přijato vahou hlasů věřitelů, kterým soud sám přiznal hlasovací právo, resp. proti vůli těch, kterým hlasovací právo odňal, není zde žádný prostor pro přezkum správnosti a zákonnosti takovéhoto postupu. Cui bono? Filozofie insolvenčního zákona jako předpisu pro-věřitelského, který s ohledem na neblahé (a leckdy dosti divoké) zkušenosti s předchozí konkursní realitou dává věřitelům širokou možnost kontroly nad insolvenčním řízením, se zdá být zapomenuta. V případě politického vedení Ministerstva spravedlnosti je to pochopitelné, neboť oslabování práv věřitelů je sice laciné, leč marketingově velmi vděčné. Ministerstvo však při své krátkozrakosti nevidí, že oč se sníží vliv věřitelů (o jejichž peníze v řízení konec konců jde), o to vzroste moc soudů a soudních funkcionářů. Obrovské pravomoci insolvenčních soudců i představitelů státní správy insolvenčních soudů přitom nejsou nijak vyváženy odpovědností a přezkoumatelností jejich postupu. Přijetím „protimafiánské“ novely tak bude opsán podivuhodný oblouk: od berkovské éry k normálu a zase zpět.3 Lze uzavřít, že ve světle shora uvedeného je nutno považovat za zcela případné varování občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, že dobové prameny ke všem úpravám úpadkového práva na území České republiky (počínaje Josefinským konkursním řádem) dokládají, že vždy, když věřitelé ztratili důvěru v to, že úpadkový proces podléhá jejich efektivní kontrole, začali se uchylovat k obcházení úpadkové úpravy formou individuálních dohod s dlužníky a celý systém bylo nutno následně reformovat (srov. např. Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947). Nepůjde-li o schůzi věřitelů dle novelizovaného znění ust. § 399 odst. 1 insolvenčního zákona. Pro svolání této schůze věřitelů „postačí“ většina hlav nezajištěných věřitelů a zároveň většina jimi přihlášených pohledávek. K tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2016, sen. zn. 3 VSOL 1329/2015, ve kterém se uvádí: „… soud prvního stupně ustanovil insolvenčním správcem osobu, kterou předseda soudu určil opatřením, kterým je insolvenční soud vázán a které nemá možnost přezkoumávat, a proto nemůže ani ustanovit insolvenčním správcem jinou osobu. Ani odvolací soud není oprávněn přezkoumávat opatření předsedy soudu, jímž byl určen insolvenční správce, když, jak shora vyloženo, se jedná o opatření vydané orgánem státní správy soudů, jež přezkumu odvolacím soudem nepodléhá.“ Obdobně např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sen. zn. 3 VSPH 193/2010. Na to ostatně upozorňuje i stanovisko Komise pro hodnocení dopadů regulace ze dne 6. 11. 2015: „Navrhovaná změna evidentně vytváří extrémní korupční riziko na úrovni prvoinstančních insolvenčních soudců. Rozhodnutím dle nových § 53 odst. 4 nebo 5 InsZ bude insolvenční soudce moci – na základě velmi vágně vymezených rozhodovacích kritérií – zcela změnit poměry hlasů vyplývající jinak z výše a pořadí pohledávek věřitelů a ovlivnit tak průběh a výsledek insolvenčního řízení způsobem, jaký v dosavadní tuzemské právní regulaci úpadku nemá obdoby. Komise RIA nepochybuje o tom, že předkladatel byl veden dobrým úmyslem, skutečností však je, že citovaná pravidla otevírají nebývalé pole pro justiční korupci, přičemž předkladatel tuto skutečnost vůbec nereflektuje.“ JUDr. Oldřich Řeháček, Ph.D., advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením Administrace insolvencí CITY TOWER