Komentář Téma vydání Rozhodnutí Kornhaas vs Dithmar – pozor na další rizika pro členy statutárních orgánů Pozornosti členů statutárních orgánů tuzemských i zahraničních obchodních společností by neměl uniknout nedávný rozsudek Soudního dvora EU v rámci sporu mezi Thomasem Dithmarem, německým insolvenčním správcem anglické společnosti Kornhaas Montage und Dienstleistung Ltd, a její ředitelkou Simonou Kornhaas.1 Ze závěrů vyslovených v tomto rozsudku totiž vyplývá, že rozsah odpovědnosti členů statutárních orgánů v případě úpadku jejich společnosti může být daleko širší, než si mnozí z nich dokážou představit. Clifford Chance Prague LLP, organizační složka Jungmannova Plaza Jungmannova 24 110 00 Praha 1 Tel.: +420 222 555 222 Fax: +420 222 555 000 e-mail: Jindrich.Arabasz@cliffordchance.com e-mail: Prague-office@cliffordchance.com Ředitel anglické společnosti a žaloba podle německého práva Přestože společnost měla sídlo ve Velké Británii, insolvenční řízení vůči ní bylo zahájeno v Německu, jelikož tam byly soustředěny její hlavní zájmy ve smyslu insolvenčního nařízení.2 Insolvenční správce společnosti následně podal na paní Kornhaas jako ředitelku společnosti žalobu na nahrazení plateb uskutečněných společností poté, co se společnost stala platebně neschopnou. Žalobu opíral o ustanovení § 64 německého zákona o společnostech s ručením omezeným (GmbHG). Jednatelé společnosti jsou podle něj povinni podat návrh na zahájení insolvenčního řízení bez zbytečného odkladu (nejpozději však do tří týdnů) poté, co se společnost stala platebně neschopnou. Současně jsou podle tohoto ustanovení jednatelé povinni nahradit společnosti platby, které byly provedeny společností v době mezi vznikem povinnosti podat insolvenční návrh a skutečným podáním insolvenčního návrhu. Německý Spolkový soudní dvůr, ke kterému se spor dostal instančním postupem, si nebyl jist, zda je možno pravidla německého korporátního práva uplatnit vůči členovi statuárního orgánu společnosti založené podle práva jiného členského státu. Proto se rozhodl řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda žaloba podle § 64 GmbHG spadá do německého úpadkového práva a zda je podle insolvenčního nařízení součástí práva rozhodného pro úpadkové řízení, což by její uplatnění umožňovalo. Na tuto otázku Soudní dvůr EU odpověděl kladně. Potvrdil, že žaloba dle § 64 GmbHG spadá do německého úpadkového práva, a tudíž může být uplatněna i proti ředitelce anglické společnosti. Argumentoval tím, že přestože je toto odpovědnostní ustanovení formálně začleněno do německého korporátního práva, je nutno jej považovat s ohledem na jeho předmět za součást práva insolvenčního. Z rozsudku tak vyplývá, že členové statutárních orgánů obchodních společností nemusí být v souvislosti s úpadkem společnosti vystaveni odpovědnosti pouze podle právního řádu členského státu, kde má jejich společnost sídlo, ale i odpovědnosti podle práva státu, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy společnosti. Taková odpovědnost navíc nemusí být založena pouze pravidly formálně spadajícími do úpravy insolvenčního práva, ale i pravidly práva korporátního, pokud se týkají úpadkového řízení. Pozor na odpovědnost v jiných zemích EU Pro členy statutárních orgánů českých obchodních společností rozsudek znamená, že kromě pravidel odpovědnosti podle už tak velmi přísné tuzemské právní úpravy (zejména za porušení povinnosti podat insolvenční návrh nebo povinnosti odvracet hrozící úpadek), by mohli být vystaveni i riziku odpovědnosti podle právních řádů ostatních členských států EU v případě, že hlavní zájmy jejich společnosti jsou soustředěny v některém z nich. Je zjevné, že škála odpovědnostních pravidel je velmi široká a členové statutárních orgánů mezinárodně působících společností by se měli přinejmenším seznámit s právní úpravou členských států, na jejichž území je jejich společnost nejvíce aktivní. Kromě v rozsudku posuzované odpovědnosti podle ustanovení GmbHG tak mohou být členové statutárního orgánu odpovědni například podle anglického konceptu wrongful trading nebo francouzského konceptu odpovědnosti za nedostatek majetku (responsabilité pour insuffisance d'actif). Odpovědnost statutárních orgánů zahraniční společnosti podle českého práva Naopak z české právní úpravy odpovědnosti členů statutárního orgánu v souvislosti s úpadkem společnosti, která by mohla ve světle rozsudku dopadnout také na členy statutárních orgánů zahraničních společností, připadá v úvahu zejména ustanovení § 99 insolvenčního zákona. To zakládá odpovědnost členů statutárních orgánů za škodu způsobenou věřitelům společnosti porušením jejich povinnosti podat včas insolvenční návrh. Toto ustanovení českého insolvenčního zákona tedy stejně jako ustanovení § 64 GmbHG upravuje sankci za nesplnění povinnosti podat insolvenční návrh a je součástí českého insolvenčního práva. Podle tohoto ustanovení by tak bylo možné vést k odpovědnosti i člena statuárního orgánu zahraniční společnosti založené podle práva jiného členského státu, ohledně které bylo v České republice zahájeno insolvenční řízení, protože zde byly soustředěny její hlavní zájmy ve smyslu insolvenčního nařízení. Zajímavou otázkou pak je, zda by i jiná odpovědnostní ustanovení českého práva, zakotvená mimo insolvenční zákon, mohla dopadat na statutární orgány zahraničních společností v případě jejich insolvence v České republice. Nabízí se především ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích, které do českého právního řádu nově zakotvilo institut ručení členů statutárního orgánu za dluhy insolventní společnosti, jestliže v rozporu s péčí řádného hospodáře nečinili kroky směřující k odvrácení úpadku společnosti. I když toto ustanovení úzce souvisí s insolvenčním řízením, žaloba podaná na jeho základě není podávána v rámci insolvenčního řízení (nejde o incidenční spor) a jeho účelem není sankcionování nesplnění povinnosti podat insolvenční návrh, ale nesplnění povinnosti činit kroky k zabránění úpadku společnosti. Ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích by tak za součást českého insolvenčního práva podle interpretace Soudního dvora EU považováno být nemělo, nicméně nelze bezpečně vyloučit, že příslušný český soud bude v rámci řízení o žalobě proti statutárnímu orgánu zahraniční společnosti vykládat závěry rozsudku Soudního dvora EU extenzivně a dospěje k opačnému závěru. Souběh odpovědností a možnosti zproštění Rozsudek však vyvolává i další neméně závažné otázky. V prvé řadě není z rozsudku zřejmé, zda v poměrech projednávaného případu použití příslušných německých odpovědnostních pravidel vylučuje aplikaci obdobných pravidel práva anglického, nebo zda je reálně možné, aby se tato pravidla uplatnila souběžně. Nelze tak vyloučit, že by se německý insolvenční správce v rámci německého insolvenčního řízení mohl dovolávat odpovědnosti ředitelky společnosti za porušení pravidel podle anglického práva nebo dokonce, v případě zahájení vedlejšího insolvenčního řízení ve Velké Británii, že by se anglický insolvenční správce jmenovaný pro účely tohoto vedlejšího řízení mohl vůči ředitelce společnosti souběžně domáhat uložení sankcí podle zmíněného anglickoprávního konceptu wrongful trading. V takovém případě by se členové statutárních orgánů českých (stejně jako všech ostatních zahraničních) společností měli mít na pozoru ještě daleko více, protože by mohli být vystaveni odpovědnosti podle právního řádu všech těch členských států, kde jejich společnost má ve smyslu insolvenční nařízení "provozovnu"3 (jejíž přítomnost plně postačí k možnosti zahájení vedlejšího insolvenčního řízení v takovém členském státě). Rozsudek rovněž nedává jasnou odpověď na otázku, zda by se paní Kornhaas jako ředitelka společnosti zprostila odpovědnosti podle německého práva včasným podáním insolvenčního návrhu ve Velké Británii. Dá se předpokládat, že ano, protože hlavní insolvenční řízení zahájené v jednom členském státě EU je podle insolvenčního nařízení automaticky uznáno (a má tak i stejné účinky směřující zejména k ochraně věřitelů společnosti) i v ostatních členských státech a tato otázka již byla německými soudy v minulosti řešena v rámci případu Collins and Aikman Group. Závěr Rozsudek je v prvé řadě dalším projevem konzistentní snahy Soudního dvora EU důsledně naplňovat jeden z hlavních účelů insolvenčního nařízení, tj. zabránění tzv. "forum shoppingu", kdy dlužníci ve snaze získat výhodu plynoucí z insolvenčního práva určitého členského státu mění účelově své středisko hlavních zájmů a tím ovlivňují místo zahájení hlavního insolvenčního řízení. Pro osoby obeznámené s předchozí judikaturou Soudního dvora EU tak nepředstavuje zásadní překvapení. Na druhou stranu ale poprvé jasně zaznělo, že změna střediska hlavních zájmů s sebou kromě možných výhod nese i nemalá rizika odpovědnosti pro statutární orgány. Tato rizika rozhodně není radno podceňovat či dokonce ignorovat. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 10. prosince 2015 ve věci C-594/14 o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU vznesené německým Spolkovým soudním dvorem. Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, o úpadkovém řízení. Pojem provozovny je přitom ve smyslu insolvenčního nařízení vykládán široce a myslí se jím "jakékoli provozní místo, kde společnost vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů." Mgr. Jindřich Arabasz, counsel Clifford Chance