Názory "Rozhodl jsem se, že exekutoři zchudnou" Tento záměr ministra spravedlnosti nedávno prezentovala některá média. Ministr k tomu dodal: "Jedno oko nezůstane suché, pokud někdo z exekutorů zkrachuje. Exekutorských úřadů bude stačit polovina.“ Podotýkám, že polovina představuje 80 exekutorů, přitom počet neukončených exekučních řízení se blíží 5 milionům. D obře, je to názor ministra, který se snaží na exekučním poli vytýčit nějakou cestu. Tak se podívejme, kam ten vlak, jedoucí po této cestě, dojede. A odpovězme si na otázku: tohle chceme? Pod dojmem neustálé dehonestace, přebujelé regulace a neradostné perspektivy v nedávné době rezignovali například Michal Rudý nebo Dagmar Kuželová, soudní exekutoři, kteří by mohli být dáváni za vzor ostatním. Byli angažovaní v exekutorské samosprávě, pečlivě vedli své úřady, nečelili žádným kárným žalobám. Michal Rudý ke své rezignaci ostatním kolegům napsal : „ ... už delší dobu nejsem spokojený s tím, kam se vyvinulo provádění exekucí. Je potřeba to vysvětlovat? Otevřené nepřátelství ze strany státní moci, trvalá nedůvěra veřejnosti, judikatura soudů, podle níž máme provádět osmdesát procent práce zadarmo, střet insolvencí a exekucí (rozuměj faktická nemožnost prodat slušnou nemovitost v exekuční dražbě), ale i naše komora trvale rozdělaná na "malé" a "velké"...“ Po zveřejnění záměru ministra snížit exekutorský tarif, lhostejno zda o jednu či dvě třetiny, se chystají rezignovat další kolegové, pohříchu opět ti slušní, bezproblémoví. Nemají to totiž zapotřebí. Ono totiž nejde jen o to, kolik si vydělají. Práce soudního exekutora je neskutečně konfliktní a nevděčná. Je běžnou praxí, že nesouhlasí-li účastník řízení s naším postupem a se svými opravnými prostředky neuspěje ani u soudu, podá na nás trestní oznámení nebo stížnost k orgánům státního dohledu. Píšeme vyjádření, obhajujeme své postupy, chodíme na policii podávat vysvětlení a dokládáme, že jsme postupovali podle zákona. Média nás s gustem líčí jako bezcitné hyeny. Ale nejsme to my, kdo podává exekuční návrh na nemajetného dlužníka. Nejsme to my, kdo rozhodl, že dlužník musí zaplatit jistinu i s nekřesťanskými úroky. Nejsme to my, kdo se bezhlavě zadlužuje, kdo nerespektuje smlouvy, pravomocné rozsudky a platební výměry orgánů státní správy. Jen se za důsledky tohoto všeho musíme neustále někomu zodpovídat. Nakonec se musíme zodpovídat i z toho, kolik si vyděláme. Léta poukazujeme na to, že vykonáváme přenesenou státní kompetenci v oblasti výkonů rozhodnutí, že naše činnost je svou povahou spíše veřejná služba, jakkoliv jsme podle názoru Ústavního soudu podnikatelé. Rovněž tak podle názoru ministra spravedlnosti, když se to hodí. Nicméně je nám předhazováno že naše výdělky by měly být nižší, že bychom my, podnikatelé, měli z rozhodnutí exekutivy zchudnout, protože naše výnosy se jeví jako nepřiměřeně vysoké. Ponechám stranou absurditu těchto úvah, domyslím jen důsledek. Podle vyjádření ministra spravedlnosti úřad s ročním nápadem pod 2,5 tisíce spisů je rukovýroba, neprokázal dostatečného podnikatelského ducha, nemá na exekučním trhu co dělat. Ono totiž dnes 20 největších exekutorských úřadů provádí 80 % všech exekucí. To jsou ti správní podnikatelé. Je faktem, že velké úřady vydělávají velké peníze. Po snížení tarifu budou vydělávat méně, ale stále ještě dost, aby se jim vyplatilo v této činnosti pokračovat. Na rozdíl od malých úřadů. Malé, dosud bezproblémové úřady to vzdají, zůstanou velké exekuční továrny. Pro ilustraci uvedu vlastní příklad: vedu malý úřad s nápadem kolem 2,5 tisíce případů ročně a průměrnou úspěšností cca 45 %. Mám 10 zaměstnanců, z toho tři právníky, docela dobře je platím. Ne proto, abych uměle zvyšovala své náklady, ale proto, že potřebuji odborně zdatné lidi, abych v zákonných lhůtách zajistila všechny činnosti, které na mě stát přenesl, tedy abych poskytla komfort účastníkům řízení. Do mého úřadu se každý dovolá, kdykoliv, i bez ohlášení může přijít nahlédnout do svého spisu nebo prohovořit s někým kompetentním svou situaci. Je-li dluh povinného vymožen, odblokace jeho majetku provedeme druhý pracovní den. Na maily odpovídáme ihned, na dopisy do tří dnů. Máme totiž na paměti, že za všemi exekučními případy jsou lidé se všemi svými procesními právy a lidskými očekáváními. Pokud mi po snížení tarifu nezbydou peníze na mzdy mých zaměstnanců, budu také uvažovat o důsledné robotizaci všech činností, jak to dělají velké, úspěšné úřady. Pak ovšem budou účastníci řízení telefonicky komunikovat s hlasovým záznamníkem, podklady pro vydání exekučních příkazů bude automaticky zpracovávat software a do rozsahu exekučního postihu bude lidský faktor vstupovat až na základě stížností povinných. Po nějakém čase si řeknu, že takto vykonávat přenesenou státní kompetenci není možné, přesněji řečeno, že takto se chovat k lidem nechci, a rezignuji. Velké exekuční továrny nepochybně zůstanou. Vím, že toho se svým ročním nápadem na exekučním trhu moc nevytrhnu a že asi nikdo plakat nebude, ale jak to tedy bude? Položil si někdo otázku, jak konkrétně vypadá vedení oněch desetitisíců statisíců exekučních spisů, zda-li takový nápad lze zvládnout jinak než roboticky? Jistě, veškeré administrativní agendy lze zautomatizovat, ale exekuční řízení není jen o číslech, papírech a doručenkách, není to činnost srovnatelná s mechanickým psaním exekučních návrhů podle exekučních titulů. Po zkušenostech z posledních let, kdy byly mediáně konfrontovány exekuční náklady s výší vymáhané pohledávky, a na základě společenské poptávky byly razantním způsobem sníženy odměny advokátů při vymáhání bagatelních pohledávek, bylo nasnadě, podobné úvahy budou vedeny i směrem k modifikaci odměn exekutorů. Uvažované plošné snížení je tím nejjednodušším řešením, nekoresponduje však s tezemi, že finanční podmínky profesí, na které stát přenesl část svých kompetencí, mají být srovnatelné. Neproporcionalita exekučních nákladů však dopadá především na samotné účastníky řízení. Ti, co ještě mají nějaký majetek a jsou na nich vymoženy náklady exekuce, de facto financují exekuční řízení vedené proti těm, kteří se zadlužili tak, že už jim nic vzít nelze. Podle celorepublikových statistik se jedná o 70 % všech exekučních řízení, které končí pro bezvýslednost, tedy bez nároku soudního exekutora na odměnu. Na tento fakt opakovaně upozorňuje nejen Člověk v tísni, ale v odůvodnění svých nálezů i Ústavní soud. Při plošném snížení odměn exekutorů se na tomto stavu nic nezmění. Snad se někdy najde ministr spravedlnosti, který dokáže nastolit spravedlivé poměry na exekučním poli. Foto: archív Jany Tvrdkové JUDr. Jana Tvrdková, soudní exekutor Nejsme to my, kdo se bezhlavě zadlužuje, kdo nerespektuje smlouvy, pravomocné rozsudky a platební výměry orgánů státní správy. Jen se za důsledky tohoto všeho musíme neustále někomu zodpovídat. Nakonec se musíme zodpovídat i z toho, kolik si vyděláme.