Názory Instinkt lovce a Lady Justice Když jsem byl požádán o glosu k současnému dění v justici dle vlastního výběru, váhal jsem, zda vůbec takovou nabídku přijmout. Zapátral jsem ve zbytcích gymnaziálních vědomostí a řekl si, že v moderním slova smyslu je glosa literární útvar subjektivní, něco jako fejeton či sloupek. Je to příležitost pochválit sám sebe a své okolí, anebo pochválit sám sebe a na svém okolí nenechat nit suchou. Po krátkém váhání jsem se rozhodl pro variantu číslo jedna. Variantu číslo dvě si necháme na jindy. M ůj otec byl vášnivý myslivec a já jsem jeho lásku k přírodě a myslivosti zdědil. Správný myslivec věří na znamení, a tak se například nikdy nevrátí pro věc, kterou zapomněl při odchodu na lov, a raději objede blok, než aby mu přeběhla černá kočka přes cestu. Vím, je v tom na první pohled cosi archaicky naivního, ale dětinská pověrčivost se občas může proměnit v pokorné, intuitivní naslouchání skrytému tepu života a toho Nepoznatelného. Říkám tomu instinkt lovce. Jedno takové znamení jsem vyslyšel v době svého mládí, kdy jsem se rozhodoval, zda si zvolím studium archeologie a spojím svůj život s milovanou historií, anebo zda se začnu věnovat právu se snem o spravedlivějším světě (psal se rok 1978 a takovému snění jsem se zdaleka neoddával sám). Řízením Prozřetelnosti toho roku nebyl obor archeologie nečekaně vůbec otevřen a já uvěřil ve znamení, které mě povolalo ke službě lidem a spravedlnosti. Soudil jsem občanské právo v celé jeho šíři za minulého i současného režimu, byl jsem 14 let předsedou krajského soudu, byl jsem a nyní opět jsem civilním místopředsedou, napsal jsem desítky odborných článků, několik monografií, jsem autorem a spoluautorem několika komentářů k zákonům, jsem vysokoškolským pedagogem – můj vztah s „Lady Justice“ je téměř tak inspirativní (s básnickou nadsázkou) jako vztah k mé manželce. Sleduji své mladší kolegy z justice a z vedení krajského soudu, mého staršího syna, který je advokátem, pány ministry a jejich náměstky a další zástupce nové právnické generace s nostalgií. I já jsem byl v jejich věku plný ambicí, připravený k revolučním změnám a svět mi byl úzký v ramenou. Cítím však také hrdost, že nám pomalu dozrává generace lidí nezatížená totalitním pojetím práva a spravedlnosti, lidí s novým, svobodnějším a světovějším myšlením, kterým patří budoucnost. Momentálně si připadám příliš starý na to, abych glosoval a kritizoval současné dění na právnické scéně v jeho jednotlivostech. Stejně jako je údělem každého zákona jeho zrušení či novelizace, tak je údělem každé resortní změny její další změna. Co si však nyní uvědomuji stále více a více, je ta zásadní skutečnost, že Spravedlnost má ženskou podstatu. Proto zde zmiňuji „Lady Justice“ či chcete-li římskou bohyni Iustitii. Ženský aspekt spravedlnosti představuje lásku, pokoru, odpuštění, nezištnost, úctu k tradici, úctu ke stáří a slušnost. Nezapomněli jsme na tyto principy při své každodenní praxi, při souzení, psaní zákonů a schvalování rozpočtů, při jednání s lidmi? A to přes počet žen v justici, v kterém jsme předběhli dobu. Co když je celý ten příběh o slepé Spravedlnosti, která měří všem stejně jen jedno velké nepochopení, protože „to, co je opravdu důležité, je očím neviditelné“? Co když skutečná Spravedlnost vidí to podstatné srdcem a jejímu soudu (snad slitovnému) tak neunikne žádný z nás, i kdybychom ji oslepili sebevíc? Rozum na všechny tyto otázky nestačí, a tak opět naslouchám skrytému tepu života a čekám na znamení tak, jako už tolikrát. Doufám, že až přijde, rozpoznáte jej, moji milí kolegové, také! Foto: archív Bohuslava Petra JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D. soudce, místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích Co když skutečná Spravedlnost vidí to podstatné srdcem a jejímu soudu (snad slitovnému) tak neunikne žádný z nás, i kdybychom ji oslepili sebevíc?