Judikatura Přehled judikatury K výpočtu náhrady nákladů právního zastoupení Výpočet náhrady nákladů právního zastoupení musí být v souladu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání, řekl Ústavní soud. V odůvodněných případech lze proto určit výši nákladů právního zastoupení volnou (nikoliv libovolnou) úvahou o výši nároku, a nikoliv dle advokátního tarifu. Společnost Veolia Komodity ČR s.r.o. se v řízení před obecnými soudy po vedlejších účastnících (společnostech Moravské železárny a.s. a UNEX a.s.) neúspěšně domáhala náhrady škody a byla jí jako neúspěšné straně sporu zároveň stanovena povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Vzhledem k tomu, že dřívějším nálezem ÚS byla zrušena tzv. přísudková vyhláška, byla určena výše nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu. Společnost Veolia Komodity namítá, že při rozhodování, zda podá žalobu, byly důkladně zvažovány ekonomické souvislosti a do sporu vstupovala s tím, že maximální částka, kterou pro případ neúspěchu ve věci riskuje, se pohybuje okolo 800 000 Kč; nemohla předvídat ani zrušení přísudkové vyhlášky, ani způsob, jakým budou soudy poté náklady řízení počítat. Důsledkem aplikace advokátního tarifu namísto přísudkové vyhlášky se však celková náhrada nákladů řízení více než zdvojnásobila. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě nastal extrémní rozpor s principy spravedlnosti, neboť byl při rozhodování o nákladech řízení pominut princip legitimního očekávání, a zároveň bylo také výrazně zasaženo do majetkové sféry stěžovatelky. Zásada legitimního očekávání je přitom jedním ze základních stavebních kamenů právního státu a je v projednávaném případě silně provázána se zásadou zákazu retroaktivity. Procesní pravidla a očekávání, s jakými účastníci do řízení vstupují, by zásadně neměly být v jeho průběhu měněny; pokud se tak již stane, jako právě v případě zrušení tzv. přísudkové vyhlášky, musí soudy tím více dbát na ochranu práv dotčených osob, účastníků řízení, v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví. V odůvodněných případech lze proto určit výši nákladů právního zastoupení volnou (nikoliv libovolnou) úvahou o výši nároku – analogicky podle § 136 o. s. ř. Důvody, pro které byla přísudková vyhláška zrušena, se netýkají projednávaného případu, proto není vyloučeno ani to, aby se výpočet nákladů právního zastoupení odvíjel analogicky od vyhlášky č. 484/2000 Sb., přestože již byla zrušena. Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 je dostupný zde (215 KB, PDF). K náhradě nákladů advokáta při zastupování více účastníků řízení Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek a není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení, tak jak to učinil krajský soud v Brně v projednávaném případě ohledně § 12 odst. 4 advokátního tarifu, podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 %. Krajský soud v Brně v lednu 2015 na návrh skupiny stěžovatelů zrušil změnu územního plánu města Brna. Statutárnímu městu Brnu jako odpůrci přitom stanovil povinnost nahradit ve sporu plně úspěšným stěžovatelům náklady řízení ve výši 95 570 Kč. Za důvodně vynaložené náklady soud považoval vedle soudních poplatků ve výši 75 000 Kč (5 000 Kč × 15) náklady právního zastoupení, přitom vyšel z úvahy, že právní služby sice byly formálně uskutečněny ve vztahu k 15 stěžovatelům, avšak spočívaly v jednotné argumentaci. Proto přiznal stěžovatelům odměnu za 5 úkonů právní služby a nepoužil pravidlo pro zastupování více osob podle § 12 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v tehdy účinném znění (advokátní tarif). Odpůrci uložil k náhradě 17 000 Kč navýšených o 3 570 Kč jako daň z přidané hodnoty, celkem tedy 20 570 Kč. Podle ÚS však krajský soud zatížil své rozhodování o nákladech řízení extrémním rozporem s principy spravedlnosti, jeho rozhodnutí vykazuje znaky svévole. Navíc přináší významné dopady na stěžovatele, kterým bylo na nákladech řízení namísto požadovaných 428 199 Kč přiznáno pouze 95 570 Kč, při odečtení soudních poplatků a částky odpovídající DPH namísto vyčíslených 291 900 Kč pouze 17 000 Kč. Obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek a není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení. Z odůvodnění rozhodnutí se jeví, že soud toto ustanovení nepoužil proto, že se mu navýšení odměny za zastoupení více navrhovatelů nezdálo přiměřené okolnostem. V takovém případě však soud může využít tzv. moderační právo podle § 60 odst. 7 soudního řádu správního a náhradu nákladů výjimečně snížit či nepřiznat vůbec, nicméně musí rozhodnutí v tomto směru řádně odůvodnit a zasadit jej do základního procesního rámce, k čemuž nedošlo. V této souvislosti se dle ÚS ukazuje, jak v našem procesním právu chybí úprava institutu tzv. „hromadné žaloby“. Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude při novém rozhodování o nákladech řízení vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu. Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 je dostupný zde (308 KB, PDF). inzerce Přeshraniční faktury Povinnost vyhotovovat přeshraniční faktury výlučně v jednom konkrétním jazyce pod sankcí neplatnosti je v rozporu s právem Unie. Smluvní strany musí mít možnost vyhotovovat takové faktury v jiném jazyce, jemuž rozumí a jehož znění je stejně závazné jako jazykové znění uložené právní úpravou. Úplné znění rozsudku je dostupné zde. Klienti CK v úpadku mají nárok na vrácení plné ceny, potvrdil ÚS Ústavní soud novým nálezem potvrdil, že klienti cestovní kanceláře v úpadku mají nárok na plnou náhradu ceny zájezdu. ÚS nálezem navázal na svůj loňský verdikt, který se nesl v podobném duchu. ÚS vyhověl stížnosti dvojice z Prahy, která od Generali Pojišťovny dostala přibližně o 7000 korun méně, než kolik za neuskutečněnou dovolenou v Turecku vynaložila. Pojišťovna argumentovala tím, že celkové nároky klientů přesáhly limit sjednaný v pojistce. V mezičase se změnila právní úprava, která od 1. ledna klade vyšší nároky na smlouvy o pojištění cestovních kanceláří proti úpadku, a vedla tak ke zvýšení sjednávaných limitů. Zároveň z ní ale podle mluvčího Generali Jiřího Cívky vyplývá, že pojišťovna hradí právě jen do limitu, nikoliv v neomezeném rozsahu. „Opačný přístup je proti základním principům pojišťovnictví,“ uvedl Cívka. Podle soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka však i po novele trvá povinnost nahradit klientům plnou cenu. Poukázal na důvodovou zprávu k novele i na závazky plynoucí z členství v Evropské unii. „Domnívám se, že výklad ÚS je správný,“ řekl Fenyk. Zákon po novele říká, že cestovní kancelář je povinna udržovat limit pojistného plnění v takové výši, „aby v případě pojistné události byly uspokojeny veškeré nároky zákazníků“. V následující větě zákon zmiňuje povinnost pojišťovny uspokojit nároky zákazníků „až do výše sjednaného limitu pojistného plnění“. Podle ústavních soudců z důvodové zprávy k novele plyne, že záměrem zákonodárců bylo od počátku - tedy i minulosti - to, aby zákazníci cestovní kanceláře v případě jejího úpadku dostali skrze pojišťovnu vše, co zaplatili. Novelizací mělo být zabráněno pouze případným výkladovým nejasnostem, které s sebou původní znění zákona přinášelo, stojí v nálezu. Nález vyvolal kritiku Generali i dalších pojišťoven. „Máme připraveno podání k Evropskému soudnímu dvoru,“ řekl dnes Cívka. Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 2370/15 je dostupný zde (234 KB, PDF). Ústavní soud zdůraznil nutnost transparentního přidělování kauz Rozvrh práce nemůže ponechávat rozhodnutí o přidělení či přerozdělení kauz na soudním funkcionáři. Ohrožuje to nezávislost a důvěru veřejnosti v justici, řekl Ústavní soud. Kvůli netransparentní změně ve složení senátu proto zrušil konkrétní rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Rozvrh práce musí podle ÚS obsahovat předem stanovená pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří budou rozhodovat, a pravidla pro jejich zastupování v případě absence či podjatosti. „Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci,“ stojí v nálezu. V konkrétním sporu uložily úřady muži povinnost odstranit nedokončenou stavbu malé vodní elektrárny. Muž podal správní žalobu. Krajský soud nejprve v dubnu 2012 v senátu složeném z předsedkyně M. Javorové, soudce J. Gottwalda a soudkyně M. Honusové přiznal žalobě odkladný účinek. Poté v prosince 2014 v senátu složeném z předsedy Gottwalda a soudkyň Javorové a B. Berkové žalobu zamítl. Muž se obrátil na Nejvyšší správní soud, kde si stěžoval také na netransparentní složení senátu, avšak neuspěl. Rozvrh práce krajského soudu pro dané oddělení stanovoval poměr pro rozdělování spisů předsedům senátů, jimž také umožňoval následně určit složení tříčlenného senátu. I přes obecné výhrady k této úpravě ÚS konstatoval, že v mužově kauze nedošlo vzhledem ke specifickým okolnostem při prvotním přidělování k porušení práva na zákonného soudce. Následnou změnu ve složení senátu už ústavní soudci netolerovali. „Oproti původnímu složení senátu došlo k výměně jednoho soudce, ke změně předsedy senátu i ke změně soudce zpravodaje,“ konstatuje nález soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové. Nález uznává, že nejsou indicie pro účelovou či svévolnou manipulaci ve složení senátu, což však není pro posouzení věci podstatné. Klíčové je porušení práva na zákonného soudce. Text nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 je dostupný zde (439 KB, PDF). inzerce Justice nemá podle ÚS automaticky favorizovat tvrzení policistů Justice by neměla v situacích, kdy stojí tvrzení proti tvrzení, automaticky favorizovat výpovědi policistů. Zvláště to platí při posuzování konfliktů mezi policisty a lidmi, proti nimž zasahovali. Vyplývá to z nálezu Ústavního soudu. ÚS nařídil znovu otevřít případ údajného křivého obvinění, kterého se podle obžaloby dopustil černý pasažér vůči policistům a revizorům. „V demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány,“ rozhodl senát se zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou. Justice také nedbala na presumpci neviny a zásadu, podle níž je v pochybnostech nutné rozhodovat ve prospěch obžalovaného. „Z napadených rozhodnutí obecných soudů přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, tedy s tím nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat,“ stojí v nálezu. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě nemůže být zákonným podkladem pro odsuzující výrok, zdůraznili ústavní soudci. Obvodní soud pro Prahu 6 musí případ znovu projednat a bude vázán názorem ÚS. Text nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 je dostupný zde (346 KB, PDF). Soud nemá rušit verdikt, jen aby prosadil vlastní hodnocení Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek soudu prvního stupně jen proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které sám neprováděl, řekl Ústavní soud. Ústavní soudci zkritizovali postup Krajského soudu v Plzni, který po dvou zprošťujících verdiktech (obžaloba z padělání lékařské zprávy – posudku pro získání řidičského průkazu) odebral soudci chebského okresního soudu konkrétní kauzu a přidělil ji jinému samosoudci. Vysvětlil to tím, že chebský soud nerespektoval předchozí pokyny a právní názor vyšší instance. Pokud ale odvolací soud rozhodne o natolik závažné věci, jako je změna zákonného soudce, musí to náležitě a důkladně odůvodnit. „V žádné jiné části zrušeného usnesení se přitom nenachází náležité vysvětlení, proč dle mínění krajského soudu nelze u dosavadního samosoudce zajistit dodržení základních zásad trestního řízení nebo vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu a soudce,“ rozhodl ÚS. Nyní bude znovu, už potřetí, rozhodovat původní samosoudce Okresního soudu v Chebu. Text nálezu sp. zn. I. ÚS 794/16 je dostupný zde (307 KB, PDF). K obnově trestního řízení V rámci návrhu na obnovu trestního řízení mohou být uplatněny i skutečnosti nalézacímu či odvolacímu soudu dříve neznámé, které se objevily až po právní moci napadeného rozhodnutí, řekl Ústavní soud. Jde o případ, kdy se stěžovatel u obecných soudů neúspěšně domáhal obnovy trestního řízení, ve kterém byl pravomocně odsouzen za spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Měl se toho několikrát dopustit řízením automobilu, přestože mu byl rozhodnutím magistrátu uložen zákaz řízení všech motorových vozidel. Argumentoval tím, že podal podnět k posouzení rozhodnutí magistrátu Ministerstvu dopravy, které rozhodnutí magistrátu zrušilo a vrátilo mu věc k novému projednání. Rozhodnutí magistrátu, kterým mu byl zákaz řízení uložen, tak bylo zrušeno s právními účinky ex tunc – tedy k datu vydání tohoto rozhodnutí a stěžovatel tak nemohl řízením vozidla mařit výkon rozhodnutí, protože mu formálně nebyla činnost v té době zakázána. Soudy jeho návrhu nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že pokud ke zrušení rozhodnutí o zákazu činnosti došlo až poté, co byla věc pravomocně skončena, nejedná se o novou, dříve neznámou skutečnost, která následně vyšla najevo, nýbrž o skutečnost novou, vzniklou až následně, která tudíž nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud však dospěl k závěru, že podle jazykového výkladu předmětné dikce zákona „vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé…“ nelze dospět k závěru, že by bylo podstatné, zda tyto skutečnosti nebo důkazy již existovaly v době rozhodování nalézacího soudu nebo odvolacího soudu. Podle ÚS je rozhodující, že tyto skutečnosti nebo důkazy dříve soudu (nalézacímu i odvolacímu) neznámé, „vyšly najevo“, tedy se objevily kdykoli později, a to včetně doby po právní moci napadeného rozhodnutí. ÚS dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyla úprava obnovy řízení uplatněna v souladu s požadavky plynoucími z ústavního pořádku. Věc se nyní vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Klatovech, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem ÚS. Text nálezu sp. zn. I. ÚS 919/16 je dostupný zde (175 KB, PDF). inzerce Rozhlasové poplatky v ČR nejsou předmětem DPH Soudní dvůr EU podpořil postoj Českého rozhlasu v jeho dlouholetém sporu s finančním ředitelstvím. V rozsudku, kterým odpověděl na otázku českého NSS, totiž unijní soud došel k závěru, že veřejnoprávní vysílání není „službou za protiplnění“ ve smyslu příslušné směrnice a rozhlasové poplatky tak nejsou předmětem daně z přidané hodnoty (DPH). V složitém sporu jde v důsledku o stamiliony korun. Městský soud v Praze předloni v červnu přiznal Českému rozhlasu nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za období březen až prosinec 2006 v celkové výši 72,8 milionu korun. Rozhlas nárok uplatňoval prostřednictvím dodatečných daňových přiznání. Podle názoru rozhlasu by výnosy z poplatků předmětem daně být neměly, protože nevyplývají ze žádného smluvního vztahu. Soud EU upozornil, že povinnost poplatek platit je dána zákonem a není důsledkem přímého právního vztahu mezi plátcem poplatku a veřejnoprávním rozhlasem. Poplatek totiž musí platit všichni, kdo vlastní rozhlasový přijímač, i kdyby jej používali pouze k poslechu jiných stanic než těch, které provozuje Český rozhlas. Ministerstvo financí uvedlo, že podstatou sporu byl rozdílný výklad zákona o DPH. Rozhodnutí unijního soudu podle náměstkyně ministra financí Aleny Schillerové neznamená, že by měl Český rozhlas nárok na odpočet DPH v plné výši, o což ve sporu usiloval, ale pouze to, že pro výpočet částečného nároku na odpočet se použije jiná metoda. Obecná povinnost k uchovávání údajů Podle názoru generálního advokáta Saugmandsgaarda Oe může být obecná povinnost k uchovávání údajů uložená členským státem poskytovatelům služeb elektronických komunikací v souladu s unijním právem. Je však nezbytné, aby tato povinnost byla ohraničena striktními zárukami. Úplné znění stanoviska je dostupné zde. Sdělení Komise o podporách Sdělení Komise o podporách v bankovnictví je platné. Konkrétně není s unijním právem v rozporu sdílení nákladů akcionáři a podřízenými věřiteli, jímž je podmíněno schválení státních podpor Komisí ve prospěch ztrátové banky. Úplné znění rozsudku je dostupné zde. Autor: Mgr. Dana Jakešová Zdroj: ÚS, ČTK, SD EU