Komentáře K trestněprávní odpovědnosti řidiče při dopravní nehodě V nedávné době byla vydána dvě rozhodnutí posuzující trestněprávní odpovědnost řidiče při dopravní nehodě, při níž došlo ke sražení chodce. Advokátní kancelář Vych Partners, s.r.o. Lazarská 11/6 120 00 Praha 2 Tel.: +420 222 517 466 Fax: +420 222 517 478 e-mail: office@ak-vych.cz P rvním rozhodnutím je nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15. Jedná se o medializovaný případ usmrcení ročního chlapce na parkovišti v obytné zóně pomalu couvajícím vozidlem, kdy řidič nemohl chlapce kvůli jeho malé výšce při couvání vidět. Dítě bylo na parkovišti a matkou a babičkou, které se spolu bavily a na okamžik nevěnovaly dítěti pozornost. Druhým rozhodnutím je usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016. V této věci řidička předjížděla trolejbus stojící na zastávce, kdy z trolejbusu vystoupil 13 letý chlapec a následně chtěl přeběhnout před trolejbusem silnici. Chlapec vběhl bez rozhlédnutí a mimo přechod pro chodce přímo pod předjíždějící osobní vozidlo, které jej srazilo a způsobilo vážnou újmu na zdraví. V obou projednávaných případech byla posuzována míra zavinění řidičů a zejména jejich schopnost danou dopravní nehodu předvídat a případně jí zabránit. Toto posouzení se dlouhodobě opírá o princip „omezené důvěry v dopravě“ formulovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81. Podstatou tohoto principu je, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. K tomu např. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009: „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání.“ V obou uváděných případech soudy rozhodly ve prospěch řidičů, kdy nedovodily ani jejich nedbalostní zavinění dopravní nehody, neboť byla z jejich strany dodržena potřebná míra opatrnosti. V případě chlapce sraženého na parkovišti bylo klíčové, že řidič při příchodu k vozidlu chlapce viděl v doprovodu matky a babičky a tudíž nemohl předpokládat jeho vběhnutí za couvající vozidlo. V druhém případě Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že řidička nemohla předpokládat porušení pravidel silničního provozu chodcem, byť 13 letým chlapcem, který jí de facto vběhl pod kola vozidla jedoucího dovolenou rychlostí, aniž se před tím rozhlédl. Je vhodné uvést, že obě zmiňovaná rozhodnutí zdůrazňují, že jde o „hraniční případy“ u kterých je nutné důkladně zkoumat jejich skutkové okolnosti. Směr daný touto aktuální judikaturou je však zřejmý a vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v uvedeném rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 424/2016 takto: „pokud by dovolací soud akceptoval přístup k trestní odpovědnosti řidiče vozidla za takových okolností, vystavoval by se již jejímu nebezpečnému posunu do pásma odpovědnosti objektivní.“ Mgr. Tomáš Pokorný, advokát Advokátní kancelář Vych Partners, s.r.o.