z právní praxe Fáze prověřování začíná okamžikem, kdy je státnímu zástupci oznámeno spáchání trestného činu prostřednictvím policejní zprávy (notizia di reato) příslušníkem soudní policie nebo jinou osobou, nebo kdy je spáchání trestného činu oznámeno soudní policii. Policie okamžitě zkoumá, zda došlo ke spáchání trestného činu, kdo je podezřelý a kde se nachází, a jaké jsou důkazní zdroje. Do přijetí novely trestního řádu z roku 1992 měla policie na prověření skutku od oznámení trestného činu 48 hodin.[12] Novelou z roku 1992[13] bylo 48 hodin nahrazeno výrazem „bez odkladu“, a tak v současnosti má soudní policie povinnost pouze „bezodkladně“ informovat státního zástupce o výsledku prověřování prostřednictvím zprávy notitia criminis, jež je okamžitě založena do vyšetřovacího spisu vedeného státním zástupcem. Posléze soudní policie pokračuje v prověřování na základě instrukcí státního zástupce. Od roku 2001 trestní řád počítá s tím, že soudní policie disponuje určitou autonomií při prověřování za podmínky, že bude „promptně informovat státního zástupce“. Příslušníci soudní policie tak mohou např. i z vlastní iniciativy provádět místní a osobní prohlídky, a to pouze pokud se jedná o flagrantní trestné činy nebo kdy hrozí útěk pachatele. Novela trestního řádu tak umožnila sladit psané právo s již rozšířenou praxí. V každém případě však míra autonomie soudní policie závisí na diskreční pravomoci státního zástupce. V žádném případě nemohou úkony soudní policie realizované z vlastní iniciativy kolidovat s nařízením státního zástupce. Státní zástupce má povinnost zahájit prověřování, dohlíží na něj a nese odpovědnost za jeho průběh. Během prověřování státní zástupce shromažďuje jak inkulpační, tak exkulpační důkazy pro předběžné řízení, ve kterém se rozhoduje, zda věc bude projednána v hlavním líčení. Během prověřování policie nebo státní zástupce informují podezřelého o shromážděných důkazech proti němu, pokud to není na škodu vyšetřování. U svědků nebo důkazů, které nemusí být již dostupné v řízení před soudem, státní zástupce může požadovat incidente probatorio umožňující vyslechnout svědka a zacho-

epravo.cz

vat jeho výpověď pro soudní řízení do budoucna. Takové svědectví zůstává součástí spisu pro účely soudního řízení. Prověřování státním zástupcem je časově omezeno. Státní zástupce má, od data záznamu jména podezřelého do notitia criminis, maximum šest měsíců až rok (podle povahy trestného činu) na to, aby provedl prověřování a shromáždil důkazy. Pokud je případ velmi složitý (např. pokud je vyšetřování vedeno v zahraničí nebo jej nelze ve stanovené lhůtě ukončit) může být prodlouženo o 18 měsíců až dva roky. Žádost o prodloužení prověřování schvaluje soud. Na závěr prověřování a před zahájením předběžného řízení je podezřelému sděleno obvinění (imputazione). Sdělení obvinění je přechodem z fáze přípravného řízení (procedimento) do fáze soudního řízení (processo) Státní zástupce informuje podezřelého, jeho obhájce a poškozeného o ukončení vyšetřování a vyzve podezřelého a jeho obhájce, aby se seznámili se shromážděnými důkazy. Podezřelý je zároveň informován, že do dvaceti dnů může podat vyjádření na svoji obhajobu, předložit dokumenty a výsledky šetření obhajoby, předstoupit před státního zástupce se spontánní výpovědí, požádat státního zástupce, aby mu kladl otázky, nebo jej požádat, aby provedl určité vyšetřovací úkony. Státní zástupce má na provedení vyšetřovacích úkonů lhůtu třicet dnů a poté doručuje podezřelému oznámení o ukončení předběžného vyšetřování (avviso all’indagato della conclusione delle indagini preliminari). Poté, anebo poté kdy uplyne lhůta dvaceti dnů pro vyjádření podezřelého, státní zástupce podává žádost soudci pro předběžné řízení (giudice per l’udienza preliminare, tzv. „gup“), aby případ postoupil k hlavnímu líčení. Soudce stanoví datum předběžného řízení, během kterého může obžalovaný předkládat svoji obhajobu. V rámci tohoto řízení soudce rozhoduje, zda stíhání zastaví, nebo zda případ postoupí do hlavního líčení. V méně závažných případech může věc do hlavního líčení postoupit sám státní zástupce, tj. bez nutnosti předběžného řízení. Pokud státní zástupce dospěje k závěru, že trestný čin nebyl spáchán (tj. kdy notitia criminis byla neopodstatněná), nebo že není dostatek důkazů pro

150 I EPRAVO.CZ Magazine I 1/2017 I www.epravo.cz

zahájení trestního stíhání, může požádat soudce pro předběžné vyšetřování (giudice per le indagini preliminari, tzv. „gip“), aby případ odložil (archiviazione).[14] Poškozený pak může, do deseti dnů od doručení oznámení o této skutečnosti, soudci zaslat písemnou námitku s důvody pro pokračování ve vyšetřování. Pokud soudce námitku shledá důvodnou, nařídí státnímu zástupci, aby ve vyšetřování pokračoval, nebo aby podal obžalobu. V opačném případě (za absence odůvodnění námitky nebo poté co ji soud shledá nedůvodnou) je případ definitivně uzavřen. Poškozený se proti takovému rozhodnutí může odvolat k soudci pro předběžné řízení. Soudce pro předběžné vyšetřování je přidělen ke každému prověřování. Určuje, která preventivní opatření (misure cautelari) mají být přijata, jako např., zda má být uvalena vazba na podezřelého, a vykonává dohled nad výkonem pravomocí státního zástupce přezkumem jeho žádostí, které mohou omezovat nebo porušovat osobní svobody (např. odposlechy telefonních hovorů, které musí vždy povolit soudce).[15] Prověřování může být také ukončeno podáním žádosti o zahájení zvláštního řízení,[16] ve které státní zástupce formuluje obvinění (imputazione) a předkládá vyšetřovací spis buď soudci pro předběžné vyšetřování, nebo soudci pro hlavní líčení.

Shrnutí Z uvedených právních úprav prověřování a jeho průběhu v rámci trestního řízení vyplývají následující poznatky. Policie v průběhu prověřování disponuje poměrnou autonomií, přičemž je povinna řídit se pokyny státního zástupce, který vykonává dozor a kontrolu nad prověřováním. V Německu státní zástupce nemůže nařizovat veškeré úkony nezbytné pro objasnění skutku v rámci prověřování – pokud by úkon měl zvláště zasahovat do základních práv a svobod, jeho provedení podléhá předchozímu schválení soudem (výjimkou jsou úkony v urgentních případech, avšak platnost takových úkonů musí být posléze potvrzena soudem). Francouzská a italská právní úprava mají rovněž své specifikum spočívající v tom, že pravomoci policie jsou rozdílné v závislosti na tom, zda se jedná o běžné prověřování nebo o prověřování flagrantního trestného činu.