z právní praxe tak i  z  jednotlivých okolností konkrétního případu. Musí přihlédnout například k: (i) intenzitě, povaze a  způsobu neoprávněného zásahu, (ii) charakteru a  rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, (iii) trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a  uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti, apod.1 Soudy by vždy zároveň měly vycházet z principu proporcionality tak, že v konkrétním případě porovnají částky této náhrady přisouzené v  jiných případech, a  to nejen obdobných, ale i  dalších, v  nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost.

Kritéria na straně škůdce

Výčet okolností vyjmenovaných v  §  2957 ObčZ, které představují obecné zásady pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu, je pouze demonstrativní, a  je tedy třeba zohlednit i další okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce.

Nejvyšší soud se v  Rozsudku rovněž vyjadřuje k  funkci náhrady nemajetkové újmy v české právní úpravě, když uvádí, že: „Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně funkce satisfakční, tj.  přiměřeně s  ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v  obecném slova smyslu ani nedá „odškodnit“ a  rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a  lze za ni „jen“ poskytnout zadostiučinění (satisfakci).“ Zároveň však druhým dechem dodává, že preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy lze snad výjimečně připustit v  případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí ze strany informačních médií.

K shora uvedeným požadavkům na individualizaci jednotlivých případů prostřednictvím zohlednění dílčích kritérií upravujících výši základní částky náhrady v  daném případě, však Nejvyšší soud zároveň stanovuje, že základní částka by měla být modifikována s  ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v  řádu desítek procent, nikoli vícenásobků. Důvodem pro tento závěr je pak v  podstatě snaha Nejvyššího soudu prostřednictvím stanovení výše základní náhrady sjednotit soudní praxi a  dosáhnout tak účelu sledovaného v § 13 ObčZ, tedy aby v obdobných případech soudy rozhodovaly obdobně. Nedochází však tímto postupem přeci jen do jisté míry k návratu k určité paušalizaci výše náhrad?

Kritéria na straně pozůstalého Na straně pozůstalého jsou významná zejména tato kritéria: (i) intenzita a  kvalita jeho vztahu se  zemřelým, (ii) věk zemřelého a pozůstalých, (iii) případná existenční závislost na zemřelém a  (iv)  případné poskytnutí jiné satisfakce. ObčZ zde jednoznačně preferuje peněžitou náhradu, takže jiná forma satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení) obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí a  následné posouzení jejího významu však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění.2 Zohlednit lze rovněž to, že poškozený byl očitým svědkem škodní události, že byl s jejími následky bezprostředně konfrontován či to, jakým způsobem se o nich dozvěděl.3 106

Na straně škůdce jsou pak významná především tato kritéria: (i) postoj škůdce ke škodní události, (ii) dopad události do jeho duševní sféry, (iii) forma a  míra zavinění a  (iv) ve velmi omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona, přičemž tyto jsou významné pouze z  hlediska toho, aby výše náhrady pro škůdce nepředstavovala likvidační důsledek.

Funkce náhrady nemajetkové újmy

poškozený vyrovnává do konce svého života, zatímco smrt blízké osoby je událostí jednorázovou, jejíž traumatické působení zpravidla v průběhu času odezní.

Závěr V  příspěvku jsme se snažili poukázat na zásadní závěry, které Rozsudek přináší. Tím nejzásadnějším pak z našeho pohledu je nový způsob a výše stanovení základní částky náhrady, za kterou Nejvyšší soud považuje dvacetinásobek průměrné měsíční mzdy za rok předcházející smrti poškozeného. Na závěr pouze podotýkáme, že proti Rozsudku byla podána ústavní stížnost a jeho závěry tak nemusí být zcela definitivní. 

•

Mgr. Michal Kastl, advokát Stuchlíková & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud uzavírá, že požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v  některých případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv proto nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv.

Srovnání s částkami přiznávanými z důvodu ztížení společenského uplatnění V  neposlední řadě se Nejvyšší soud v Rozsudku rovněž vyjadřuje k argumentům požadujícím srovnání náhrady za duševní útrapy pozůstalých s  částkami přiznávanými z  důvodu ztížení společenského uplatnění. Podle Nejvyššího soudu je v  tomto ohledu třeba vzít v  úvahu kromě toho, že jde o  odškodňování újmy na zdraví přímých obětí, též okolnost, že ztížení společenského uplatnění je dlouhodobou újmou, s  níž se

EPRAVO.CZ Magazine | 1/2019 | www.epravo.cz

Poznámky: 1 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006. 2 Srov. Vojtek, P. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1118-1119. 3 Srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1722, marg. č. 30-31.