rozhovor flexibilita. Dále však již následuje sekurita – zaměstnavatel tak nesmí učinit v prvních 14 dnech nemoci, pracovní poměr může být takto zrušen jen v  době trvání časově omezené zkušební doby, zrušení musí být písemné, jinak je nicotné. Tato sekurita se snaží prostor, který tam vznikl pro tu flexibilitu, nějakým způsobem omezit, zúžit, čímž má zajistit, aby zaměstnanci, jakožto podřízené a  mnohdy i  slabší straně, byla garantována určitá míra jistota a  solidní pracovní podmínky.

Work-life balance je v poslední době velmi často používané slovní spojení. Jak se pracovní právo na toto dívá, nebo dívá na obecně problematiku skloubení výkonu práce a péče o rodinu? Ano je. Máte pravdu, je to teď asi téma číslo jedna, a  hlavním předpisem je směrnice work-life balance, která si myslím, že určí směr pro státy Evropské unie, jak dál v této oblasti postupovat. Pracovní právo je tady úzce spjato s  právem sociálního zabezpečení. Pracovní právo může učinit hodně, zejména v  oblasti garance pracovních podmínek, ale pokud nebudou vytvořeny podmínky pro to, aby mohli rodiče skloubit péči o své děti s prací, nebudou zde předškolní zařízení pro děti, nebude infrastruktura, nebudou dostatečné možnosti, jak ze strany společnosti pomoci s  péčí o děti, tak to nemá valný smysl. Základem je, aby si rodiče mohli skloubit svůj rodinný a  pracovní život dle svých možností i  představ. Pracovní právo by vlastně mělo vytvořit takové podmínky, aby zaměstnavatel se nebál zaměstnávat na kratší úvazky, zaměstnávat z  domova, a  zaměstnanec mohl takovouto práci vykonávat. To je asi takový ideální stav, ale jeho dosahování jednoduché nebude.

Jak jsem zmínil, působíte na katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení PFUK. Jací jsou dnešní studenti? Mají zájem o váš obor? Řekl bych, že ano. Někdy mi přijde, že jsou jiní, někdy že jsou úplně stejní jako před dvaceti lety, když jsem začínal učit. Pořád si myslím, že ti, kteří přijdou na výuku, tak svůj zájem následně projevují. Já mám semináře spíše v  odpoledních a  večerních hodinách, a  někdy chvíli trvá než se začnou soustředit na pracovní právo, ale nakonec k vzájemnému souznění nad oborem dojde. Velmi rád s nimi

diskutuji a  možná teď o  to víc, jak působím v  legislativě, tak jsem zvědav na zpětnou vazbu, od mladého, chytrého a  vnímavého člověka, který právní úpravou není doposud ovlivněn. Líbí se mi, když nastřelím nějaký pojem, který teprve máme upravovat legislativně, třeba to sdílené místo, jejich prvotní reakce. Když se jich dotazuji, tak jsem rád, když mi odpoví, jak to sami cítí, byť to není v souladu s naší právní úpravou, než když mi „nabiflovaně“ ocitují zákonnou dikci. Je to na druhou stranu i  test, jestli ta právní úprava vlastně je dobrá, protože by měla být blízká vnímání, pocitu a morálce lidí.

Ty jejich názory, které zaznívají na těch seminářích, nutí vás někdy nad nimi hlouběji přemýšlet, nebo zapracovávat je třeba do návrhů, které tvoříte? Tak ten návrh, to je až ten poslední krok. Ale rozhodně jejich myšlenky jsou inspirativní, stejně jako třeba pokud přednáším na pro lidi z  praxe, HR manažery, personalisty apod., což už je zase pohled z letité praxe, ale pořád je to pro toho zákonodárce velice užitečné. Minimálně uvažováním, protože naši studenti jsou nositelé „praporu pracovního práva“ do budoucna. Budeme moderní obor, tedy jak oni to dneska vnímají, značí, jak se bude úprava utvářet v budoucnu.

Letos v únoru jste na galavečeru právníka roku získal ocenění právník roku v oboru pracovního práva. Co to pro vás znamená? Měl jsem z  toho velkou radost, když o  tom s  postupem dnů přemýšlíte, tak čím dál větší. Je to hezké, beru to jako ocenění mé více než dvacetileté práce v  oboru. Je to taková cena, kterou prostě najednou obdržíte, nemůžete si ji naplánovat, dosáhnout jí nějakými numerickými postupy, je to něco, co vás překvapí a  přijde znenadání, byť po dlouhé práci. Je to pěkné, že v  tom oboru, který mám moc rád, člověk dosáhne ocenění od druhých. Ono se, jak potom člověk zjistí, vlastně v mém praktickém životě nic nezmění a  je to spíše začátek, závazek pokračovat dále v práci.

Na závěr otázka, která možná měla zaznít jako první. Jaká cesta vás přivedla k pracovnímu právu?

jsme měli, vyučující byla, dnes již profesorka, kolegyně Věra Štangová, a musím říct, že její způsob vedení semináře mě silně vtáhl do toho oboru. Velká výhoda byla také v  tom, že to bylo platné právo, které mi bylo blízké. Jako zaměstnanec každý již v  mládí působil v  rámci nějaké brigády a  podobně, proti třeba korporátnímu právu, dědickému právu, které si člověk tehdy nedokázal tak představit, neměl k  němu tak blízko, Už tehdy mi bylo jasné, že tam jsou ti dva hráči – zaměstnanec a  zaměstnavatel. Že jsou sice jenom dva, ale že vztahy mezi nimi jsou složité, hluboké a intenzivní, přičemž bude těžké je upravovat. Že jejich postavení není úplně stejné, bude třeba jim nechat svobodu a možnost dohody, ale přitom stanovit nějaké meze, mantinely, které to mohou nějakým způsobem garantovat solidní pracovní podmínky a  chránit stranu konající závislou práci. Takže to začalo už na škole. 

•

Autor: Mgr. Miroslav Chochola, LL.M., MBA Foto: doc. JUDr. Petr Hůrka, Ph.D.

doc. JUDr. Petr Hůrka, Ph.D. Působí jako docent na katedře pracovního práva a  práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty UK v Praze, je lektorem, univerzitním pedagogem a legislativcem. Specializuje se již od roku 1995 na pracovní právo, zaměstnanost, kolektivní vyjednávání a  právo sociálního zabezpečení. Hrdě sám sebe dokonce označuje za „prackaře“. Od roku 2000 se podílí na tvorbě pracovněprávních předpisů, zejména pak zákoníku práce a  na jeho novelizacích, a to na různých postech Ministerstva práce a  sociálních věcí. V  současné době je zde náměstkem pro legislativu. Je členem Komise pro pracovní právo a  právo sociálního zabezpečení Legislativní rady vlády a zástupcem ČR v European Labour Law Network.

Bylo to už na škole, ve třetím ročníku právnické fakulty, někdy roku 1992. Pracovní právo bylo prvním platným právem, které www.epravo.cz | EPRAVO.CZ Magazine | 2/2019

23