Page 89

z právní praxe německý trh, např. z důvodu odlišné kupní ceny. Má být spotřebitel i v tomto případě zvýhodněn čl. 18 Nařízení Brusel I bis a čl. 6 Nařízení Řím I? Bude tak muset obchodník i v tomto případě zajistit například ochranu spotřebitele vyžadovanou kogentními normami práva státu jeho obvyklého bydliště (UK)? Nutno dodat, že tento potenciální problém či otázka k řešení existovala již před účinností Nařízení. Na druhou stranu Nařízení toto téma velmi aktualizuje, protože do doby jeho účinnosti mohli obchodníci tomuto problému do jisté míry předcházet zejména prostřednictvím přesměrování na on-line rozhraní pro příslušný stát. Tato otázka souvisí s příčinnou souvislostí mezi prostředkem použitým k zaměření podnikatelské nebo profesionální činnosti na stát bydliště spotřebitele, tj. internetovou stránkou, a uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem. Daným se zabýval i SDEU v rozsudku Lokman,13 ve kterém došel k závěru, že s ohledem na účel, který předmětné ustanovení sleduje, tj. ochranu spotřebitele, není vyžadována příčinná souvislost mezi prostředkem použitým k zaměření činnosti na daný stát a uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem. Tento závěr by nasvědčoval tomu, že by mělo být irelevantní, jestli spotřebitel uzavře s obchodníkem smlouvu přes on-line rozhraní určené pro stát, ve kterém má spotřebitel své obvyklé bydliště, či přes on-line rozhraní určené pro jiný členský stát. K podobnému závěru směřuje i recitál 26 preambule Nařízení. Zde je totiž na jednu stranu uvedeno, že dodržování Nařízení nepřináší obchodníkovi žádné další náklady související s příslušností nebo s rozdíly v rozhodném právu, pokud obchodník neprovozuje činnost v členském státě spotřebitele či na něj nezaměřuje svou činnost.14 Na druhou stranu však recitál 26 preambule Nařízení pokračuje, že pokud obchodník na členský stát spotřebitele svou činnost zaměřuje, projevil již záměr se spotřebiteli z tohoto členského státu obchodovat, a byl tedy schopen případné dodatečné náklady zohlednit. Z dosavadní judikatury a preambule Nařízení se tak jeví, že jakmile obchodník zaměřil svou činnost na určitý stát, přijal riziko a náklady související s obchody s tamními spotřebiteli, a to uzavřenými přes jakékoliv on-line rozhraní na základě jakýchkoliv obchodních podmínek. Není však takový způsob ochrany spotřebitele již příliš na úkor smluvní autonomie a lze jej

považovat za legitimní? Pokud bude nabízení odlišných obchodních podmínek, včetně ceny, dostatečně odůvodněno, nezdá se příliš spravedlivé nutit obchodníky, aby i přes své právně-ekonomické zdůvodnění odlišností obchodních podmínek, garantovali spotřebitelům ochranu poskytovanou jim Nařízením Brusel I bis a Nařízením Řím I, když se spotřebitel rozhodne využít on-line rozhraní a obchodní podmínky, jež nejsou určeny pro jeho stát. Účelem Nařízení je, aby spotřebitelé z různých členských států měli přístup ke zboží a službám za stejných podmínek.15 V tomto případě však nebudou mít spotřebitelé stejné podmínky. Spotřebitel, který si vybere nedomácí on-line rozhraní a obchodní podmínky bude v závěru zvýhodněn oproti spotřebitelům, kteří využijí domácí on-line rozhraní a obchodní podmínky. Spotřebitel si totiž „dosáhne“ na některé výhodnější podmínky či cenu určené pro jiné právní prostředí, a přesto mu zůstane standard ochrany poskytovaný jeho právem. Možná nás tyto otázky ale vrací zpátky na začátek, kdy bude

nutné v prvé řadě vymezit, kdy je existence odlišných obchodních podmínek pro různé členské státy vůbec dostatečně odůvodněná a oprávněná.

•

Mgr. Helena Skalská, advokátka, BRODEC & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář

Poznámky: 1 Nařízení (EU) 2018/302 Evropského parlamentu a Rady ze dne 28. února 2018 o řešení neoprávněného zeměpisného blokování a dalších forem diskriminace založených na státní příslušnosti, místě bydliště či místě usazení zákazníků v rámci vnitřního trhu a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES (dále jen „Nařízení“). 2 Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů, Strategie pro jednotný digitální trh v Evropě, COM/2015/0192 final, ze dne 6. 5. 2015. Viz VAN CLEYNENBREUGEL, P. The European Commission’s Geo-Blocking Proposals and the Future of EU E-Commerce Regulation. In: Masaryk University Journal of Law and Technology, Vol. 11:1, s. 39. 3 KHAN, R., O’BEIRNE, Ch. THE NEW GEO-BLOCKING REGULATION AND WHAT IT MEANS FOR E-COMMERCE, 20. 12. 2018. Dostupné z URL: [cit. 08. 04. 2019]. 4 Viz čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst.5 Nařízení. 5 Viz čl. 3 odst. 3 Nařízení. 6 Viz čl. 4 odst. 2 Nařízení. 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012

9 10

12 13

o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“). Recitál 24 preambule Nařízení Řím I. Rozsudek SDEU ze dne 7. 12. 2010 ve spojených věcech Peter Pammer proti Reederei Karl Schlüter GmbH & Co. KG (C-585/08) a Hotel Alpenhof GesmbH proti Oliver Heller (C-144/09), (dále jen „Pammer“). Srov. KYSELOVSKÁ, Tereza. Elektronizace a její vliv na vybrané aspekty evropského mezinárodního práva soukromého a procesního. In: ROZEHNALOVÁ, Naděžda, VALDHANS, Jiří, DRLIČKOVÁ, Klára, KYSELOVSKÁ, Tereza. Mezinárodní právo soukromé Evropské unie (Nařízení Řím I, Nařízení Řím II, Nařízení Brusel I). Praha: Wolters Kluwer, 2013, s. 431-432; rozsudek Pammer. VAN CLEYNENBREUGEL, P., op. cit., s. 45. Rozsudek SDEU ze dne 17. 10. 2013 ve věci Lokman Emrek proti Vlado Sabranovic (C218/12), (dále jen „Lokman“). Tímto je potvrzeno, že dodržování Nařízení (bez naplnění podmínky provozu činnosti či zaměření činnosti) nemá vliv na určení příslušného soudu či rozhodného práva. KHAN, R., O’BEIRNE, Ch., op. cit.