z právní praxe dátem na jmenování rozhodce komunikovat, aniž by byla zpochybněna jeho nezávislost. Vzhledem k  nedostatku podrobné právní úpravy jsme opět v oblasti zvyklostí a nepsaných pravidel.3 Aby byla zachována nestrannost rozhodce, měl by všechny informace o  sporu kromě těch opravdu základních získat až z  podání stran, jejich přednesů a  předložených důkazů, nikoliv v  separátním jednání se jmenující stranou. Stejně tak jmenující strana by měla mít znalost odborných názorů rozhodce z  jeho publikací či veřejných vystoupení, nikoliv z předběžného pohovoru, kdy by vysvětlovali rozhodci své procesní stanovisko a  zjišťovali, jak by on o diskutované procesní problematice. Pokud se týče projednávání a  diskuse ohledně osoby případného předsedajícího rozhodce/ předsedy senátu, je patrně možné, aby jmenující strana vyslovila názor, že by s ohledem na povahu věci měl být předsedou spíše praktik/advokát z určitého oboru práva nebo například akademik, když je podstata sporu úzce spojena s  problémem právně teoretickým. Na druhé straně diskutovat s kandidátem a probírat s ním jednotlivé kandidáty na předsedu nebo kandidáta zavázat, aby trval na určitém jméně / jménech nebo dokonce, aby se s  rozhodcem jmenovaným druhou stranou sporu za žádných okolností na předsedovi senátu nedohodl, považuje autor za nepřípustný zásah do autonomie a integrity rozhodce. Povinnost mlčenlivosti rozhodce se vztahuje samozřejmě i  na komunikaci (přímou i  nepřímou) rozhodce se stranou, která jej jmenovala během řízení, a to zejména informace o  tom, jak řízení probíhá nebo jaký názor na tvrzení stran mají jednotliví členové senátu. Taková komunikace je nejen porušením mlčenlivosti rozhodce, ale i  jasným porušením nestrannosti rozhodce, protože rozhodce tak fakticky poskytuje straně právní radu, jak postupovat dále ve sporu, aby měla ve sporu vyšší naději na úspěch. Poučení stran o tom, jak by měly ve sporu postupovat, mohou být poskytnuta jen senátem během řízení, a  to ještě jen velmi omezeně analogicky občanského soudního řádu.4 Ostatně diskuse o přípustnosti této analogie jsou stále živé a  pohledy rozhodců a  obecných soudů nejsou zcela souladné. Důležité je, že rozhodce, který porušil povinnost být nestranným, ztrácí podle obecných kritérií schopnost být rozhodcem a  měl by neprodleně na funkci rozhodce rezignovat. Přísnou povinnost mlčenlivosti je rozhodce povinen zachovávat do určité míry i  vůči

ostatním členům senátu. Autor zná případ, kdy jeden ze členů senátu byl členem celkem devíti senátů (o různém obsazení) ve sporech mezi totožnými subjekty. Jednalo se o totožný spor, který se lišil jen obdobím, kterého se příslušné spory lišily. Spory se ale odlišovaly také tím, že strana žalující v  každém ze sporů uplatňovala poněkud jinou argumentaci a  v  určité míře různé důkazy. Řízení nebyla spojena a složení senátů se také lišilo. Problém rozhodce, který byl ve všech senátech byl, že k důkazům, které byly předloženy v jednom ze sporů, nemohl přihlížet v jiných řízeních a ani o tom rozhodce v jiných řízeních informovat. Do určité míry by sice mohl předložení takových důvodů vyvolat dotazem u některé ze stran, ale v případě, že to procesní stanovisko a  argumentace stran v  daném sporu neodůvodňuje, je to zcela bezpečně nepřípustné aktivní jednání rozhodce ve prospěch jedné ze stran. Povinnost mlčenlivosti vůči třetím osobám je jasná a bezproblémová. Vztahuje se samozřejmě i  na odborné debaty mezi kolegy či spolupracovníky mimo rozhodčí senát a měla by být skutečná, nikoliv jen formální. Tedy když rozhodce popisuje konkrétní spor a  neuvede sice jména, ale z  kontextu nesmí být zjevné, o  který spor a  které subjekty se jedná. Rozhodce v tomto směru nemůže ani naznačovat. Existují i  velmi problematické situace, kdy ze situace je zřejmé, že jednu ze stran někdo informoval o názorech senátu, které byly probírány na interní poradě senátu a  strana na základě toho změnila svou procesní strategii, ale neexistuje důkaz o  tom, kdo z  rozhodců tuto informaci poskytl. Vzhledem k  tomu, že rezignace člena senátu uprostřed řízení znamená významnou procesní obstrukci a  bez jednoznačného důkazu je podezření z porušení mlčenlivosti a nestrannosti jenom dojmem, je taková situace velmi obtížně řešitelná. Proto mimořádně záleží na složení senátu a je pochopitelné, že někteří rozhodci odmítají účast v  senátech, kde je jmenován rozhodce, se kterým učinili podobnou zkušenost. Posledním aspektem komunikace mezi rozhodci v  senátu je zvyklost, že žádné aspekty sporu (kromě běžných banálních organizačních detailů) spolu neprobírají, pokud nejsou přítomni všichni tři. Situace, kdy je spor probírán a  diskutován jen dvěma rozhodci bez přítomnosti a vědomí třetího rozhodce může zakládat určitou pochybnost, protože k většinovému rozhodnutí reálně stačí shoda mezi

dvěma rozhodci ze tří a konečně i na nálezu stačí podpisy dvou rozhodců ze tří. Spor však má být rozhodován třemi rozhodci, a  to by mělo být vždy přísně respektováno. Závěrem je třeba zdůraznit, že s  povinností mlčenlivosti rozhodce je spojena i  odpovědnost rozhodce za případnou škodu způsobenou jejím porušením, i  když prokazování příčinné souvislosti porušení a vznikem případné škody je extrémně obtížné. 

•

JUDr. Martin Maisner, PhD., MCIArb

Poznámky: 1 § 19 odst. 1 ZRŘ. 2 § 6 odst. 2 ZRŘ. 3 Pravidla AAA (International Arbitration Rules of the American Arbitration Association) stanoví, že žádná ze stran nesmí jakkoli individuálně komunikovat s žádným rozhodcem nebo kandidátem na rozhodce ohledně věci samé, ovšem s výjimkou a v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby seznámila kandidáta s obecnou povahou sporu a předpokládaného rozhodčího řízení a aby s ním jednala o kvalifikaci, dostupnosti nebo nezávislosti kandidáta ve vztahu ke stranám, nebo aby diskutovala o volbě vhodného kandidáta na předsedu rozhodčího senátu tam, kde se strany mohou na jeho jmenování podílet. 4 § 118a (1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.(2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. (4) Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.

www.epravo.cz | EPRAVO.CZ Magazine | 2/2020

113