judikatura je v  případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §  odst. 2 tr. záko12 níku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a  trestněprávní důsledky s  ní spojené lze uplatňovat jen v  případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v  zásadě jen prostřednictvím právních institutů a  jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z  hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u  něhož je nutné ji zhodnotit s  ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v  § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a  dalším okolnostem případu. Úvaha o  tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z  důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Neposkytnutí pomoci U přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pachatel chtěl způsobem uvedeným v  trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. I  když u  přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i  složka vědomostní, neboť v  psychice pachatele nutně musela

existovat i  představa o  chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k  porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a  nutně dojde, jde vždy o  úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a  nejde tudíž o  pouhé srozumění s  tím, co pachatel svým jednáním působí. Pro nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, platí, že o  něj jde, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a  pro případ, že je způsobí, byl s  tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i  smíření pachatele s  tím, že způsobem uvedeným v  trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u  nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z  hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i  cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s  tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s  kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z  toho, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Plné texty naleznete na www.epravo.cz v sekci „Soudní rozhodnutí“ Porušení práva na soudní ochranu Existence kompletní, nezměněné a  věrohodné spisové dokumentace je základním předpokladem řádně vedeného daňového řízení a  rozhodnutí v  něm přijímaných. Mají-li správní soudy při posouzení zákonnosti postupu orgánů finanční správy dostát ústavním kautelám obsaženým v čl. 36 odst. 1, 2 a  4 Listiny základních práv a  svobod, je nezbytné, aby rozhodovaly na základě prokázaného skutkového stavu doloženého v  kompletní, nezměněné a  řádně vedené spisové dokumentaci orgánů finanční správy. Je-li založeno rozhodnutí v soudním řízení správním pouze na neúplném daňovém spisu, jde o vadu, která může vést k nezákonnému rozhodnutí ve věci samé a k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod; v takové procesní situaci důkazní břemeno přechází na orgány finanční správy.

Změna poměrů Podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a  svobod nutno rozlišovat situaci, v  níž se rodiče nedohodnou na výši výživného, která je pak autoritativně stanovena soudem s přihlédnutím k  okolnostem případu a  nejlepšímu zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o  právech dítěte, a  dále situaci, v  níž se na výši výživného rodiče dohodnou, přičemž tato dohoda je následně soudem schválena. V  takovém případě není úkolem obecných soudů, aby zasahovaly do výchovy a  rodičovské odpovědnosti tím, že by určovaly výši výživného, byť by byla nadstandardní, neboť

www.epravo.cz | EPRAVO.CZ Magazine | 2/2020

129