Page 31

z právní praxe

Rödl & Partner

Odpovědnost zasílatele (nejen) v námořní přepravě Otázka skutečného rozsahu odpovědnosti zasílatele není problematikou novou a zabývají se jí právníci přinejmenším již více než 100 let. Existují různé právní názory na to, co ještě rozsah potřebné péče a činnosti zasílatele zahrnuje a co již ne. Zajímavé v tomto směru je sledovat zejména vývoj rozhodování Nejvyššího soudu ČR.

I. Odpovídá zasílatel prakticky za vše? Posledním dohledatelným rozhodnutím k problematice odpovědnosti zasílatele za škody na zásilce způsobené v důsledku jeho nedostatečné péče při obstarání přepravy je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2018, sp.zn. 32 Cdo 5316/2016. Toto rozhodnutí se – v zásadě jako doposud jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se odpovědnosti zasílatele – zabývá problematikou odpovědnosti zasílatele v případě přeprav námořních. Co se týče předmětu sporu, byť jeho základem je odměna zasílatele za obstarání přepravy, leží v obraně žalovaného, tj. příkazce, jenž se brání zápočtem škody na zásilce, která nastala tak, že v průběhu námořní přepravy u zásilky, která byla přepravována na palubě lodi, došlo k postupnému uvolnění upevňovacích lan a k následnému pádu části zásilky do moře. Soud první instance žalobu zasílatele zamítl. V rámci odvolacího řízení však odvolací soud při hodnocení případu vyšel z dřívější judikatury k odpo-

vědnosti zasílatele bez dalšího, když uvedl, že povinností zasílatele je uzavřít smlouvu o přepravě (či uskutečnit přepravu sám), přičemž pro jeho postup při sjednávání přepravy jsou určující požadavky odborné péče a zájmy příkazce známé zasílateli. Obecně lze konstatovat, že je třeba zkoumat zachování odborné péče. Odvolací soud napadený rozsudek z těchto důvodů zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud pak sice také vyšel v zásadě z dosavadní judikatury, ale nad její rámec poněkud nepochopitelně a nekoncepčně však navíc uvedl, že dovolatelce je nutno přisvědčit též v tom, že odvolací soud zcela pominul její argumentaci zvýšením odpovědnosti zasílatele za bezpečné dodání nákladů při námořní přepravě z pohledu mezinárodně platných doporučení Mezinárodní námořní organizace (IMO), jmenovitě pak článků 1.9.1. a 2.6.1. Kodexu bezpečného umístění nákladu a jeho zabezpečení (Code of Safe Practice for Cargo Storage and Securing)

vydaného dne 6. 11. 1991 (tzv. CSS Code). V tomto směru dovolací soud také podotkl, že odvolací soud mimo jiné nevěnoval žádnou pozornost zjištění, které soud prvního stupně učinil o obsahu nákladního listu použité námořní lodi (o poznámce, že 4 CKT jsou naloženy na palubu na riziko naloďovatele, přičemž dopravce není odpovědný za ztrátu nebo škodu jakkoliv vzniklou), a nezabýval se s dostatečnou důsledností ani otázkou, zda skutečnost, že sjednaná loď nebyla vybavena potřebným náčiním pro upevnění zásilky, v důsledku čehož došlo ke ztrátě části zásilky potopením v moři, lze přičítat dopravci nebo zasílateli. Zajímavé je, s ohledem na shora popsané závěry rozhodnutí dovolacího soudu, že z odůvodnění rozhodnutí se podává, že soud naopak v dovolacím rozhodnutí zjevně nevěnoval žádnou pozornost jedné z významných námitek žalobkyně (zasílatele), a to, že nabídl žalované (příkazci) přepravu dvěma loďmi, a poté, co žalovaná (příkazce) zvolila nejlacinější variantu s jednou lodí, zajistila žalob-