z právní praxe ku sice nelze apriori považovat za neplatnou, nicméně jí současně nelze přisuzovat bezbřehý extenzivní výklad. Současná mimořádná situace je nepochybně pro mnohé kontrahenty právě onou nepředvídatelnou okolností, která (není-li ve zmíněné doložce specificky zmíněna) představuje stav, jenž by nejspíše neměl být subsumován pod obecné znění ust. § 1765 odst. 2 obč. zák. V tomto lze odkázat i na judikaturu Nejvyššího soudu ČSR, věnující se clausuli rebus sic stantibus a  změnám způsobeným válkou, kdy soud rozhodl, že převzetí rizik se nevztahuje na změny, jež nelze rozpoznat ani „při největší bedlivosti a nejbystřejší předvídavosti.“1 Právo na obnovení jednání o  smlouvě, jak jej aprobuje ust. § 1765 odst. 1 obč. zák., tak nejpíše může při aplikaci principu vyplývajícího z  ust. § 2 odst. 3 obč. zák. svědčit i  těm dotčeným stranám, jež se předmětnou vylučovací doložkou zavázaly. Případný neúspěch obnoveného vyjednávání by pak mohl vést i  k  aktivní legitimaci dotčené strany k přezkoumání práv a povinností soudem, jak předpokládá ust. § 1766 obč. zák.

Předpoklad reálných dopadů obnovení jednání o smlouvě S  ohledem na délku trvání krizového stavu lze předpokládat, že velká část takto obnovených jednání či žádostí o  obnovení jednání se bude týkat pouze dočasné úpravy smluv tak, aby dotčené strany mohly situaci unést. V  případě, že by dlouhodobý smluvní partner v  důsledku nařízených omezení skončil například v  úpadku, se jeví vyžadování plného plnění bez dalšího ze střednědobé až dlouhodobé perspektivy za ekonomicky nevýhodné. Hledání nových smluvních partnerů (ať již nájemců či dodavatelů) může ve výsledku věřitelům způsobit více ztrát, než přechodné zmírnění požadovaného plnění. Je proto otázkou, zda v  praxi nebude docházet k  obnově jednání mezi smluvními stranami i  v  případě předchozího vyloučení aplikace ust. § 1765 odst. 1 obč. zák. právě za účelem zachování trvajícího smluvního vztahu, zejména při zohlednění nejistého budoucího ekonomického vývoje.

Další související zákonná ustanovení V  některých specifických případech by mohlo být možné řešit situaci s  využitím institutu vyšší moci, a  to prostřednictvím smluvních doložek vyšší moci či ust. § 2913 62

odst. 2 obč. zák. Dle něj se ten, kdo poruší smluvní povinnost, může zprostit povinnosti k náhradě škody za toto porušení v případě, že prokáže, že mu ve splnění dané povinnosti bránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Oproti ust. § 1765 obč. zák. se však toto ustanovení netýká úpravy sjednaných práv a povinností, ale až škody vzniklé v důsledku porušení smluvních povinností. Dalším použitelným speciálním ustanovením je pro případ nájemních vztahů ust. § 2287 obč. zák. týkající se výpovědi nájmu nevyužitelných obchodních prostor; je však otázkou, zda bude o využití tohoto ustanovení po oživení ekonomiky ze strany nájemců zájem. Rovněž jeho aplikace bude možná jen za splnění přísně stanovených podmínek, jak judikoval Nejvyšší soud: “Ustanovení § 2287 obč. zák. zavádí ve prospěch nájemce výhradu změny poměrů a umožňuje mu, aby nájem vypověděl, jsou-li splněny dvě podmínky – dojde ke změně okolností, z  nichž strany při uzavírání smlouvy vycházely, a  současně jde o  natolik významnou změnu okolností, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v  nájmu pokračoval. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z obecné zásady uplatňující se v  závazkových vztazích, že smlouvy je třeba plnit, a to i za ztížených podmínek, je namístě toto ustanovení vykládat restriktivně a  za takové okolnosti považovat pouze ty, které jsou podstatné a které nájemce nemohl v  době uzavření smlouvy předvídat. Pro právní posouzení věci je proto relevantní především zjištění, zda a  do jaké míry se změnily okolnosti, jež objektivně existovaly ke dni uzavření smlouvy, oproti okolnostem nastalým v době trvání smluvního vztahu.“2 Zánik celého závazku uplatněním následné nemožnosti plnění ve smyslu ust. §  2006 a násl. obč. zák. je aplikovatelný, jen pokud se po uzavření smlouvy stane plnění objektivně a  trvale nesplnitelným. V  případě situace vyplývající z  COVID-19 je však nemožnost plnění v  mnoha případech pouze dočasná a  plnění nikoli nesplnitelné, ale pouze více obtížné či nákladné. Samozřejmě, existuje i mnoho plnění, převážně krátkodobého charakteru, která se nemožnými v důsledku opatření státu stala či stanou a závazek splnit tak již zanikl nebo v budoucnosti zanikne.

Závěr Je nepochybné, že situace vzniklá v  souvislosti s  COVID-19 byla pro všechny dotčené strany nová a  těžko předvídatelná. Z  tohoto

EPRAVO.CZ Magazine | 2/2020 | www.epravo.cz

důvodu je třeba k  řešení právních otázek s  ní souvisejících přistupovat velmi obezřetně. Jak vyplývá i  z  tohoto článku, řešení zdánlivě jednoduchých otázek, nemusí být zdaleka tak jednoznačné, a  na konečné stanovisko bude pravděpodobně nutné vyčkat relevantní judikatury. Obecně lze však již nyní říci, že bezprecedentní situace způsobená pandemií COVID-19 si zkrátka žádá širší spolupráci a  komunikaci mezi smluvními partnery. Z hlediska uspokojivého ekonomického vývoje v  dotčených odvětvích podnikání může být v  některých případech spíše záhodno otevřít jednání i  přesto, že si smluvní strany původně ujednaly vyloučení ustanovení § 1764 a  následující obč. zák. ve smyslu § 1765 odst. 2 obč. zák. 

•

Robert Kerndl, právní asistent Mgr. Sylvie Menšíková, advokátka Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s.r.o.

Poznámky: 1 Nejvyšší soud ČSR, Rv I 1178/23, (Vážný 3173): „Strany předpokládaly za tehdejších mírových a spořádaných poměrů, že poměry ty se podstatně nezmění, a tento předpoklad vedl je také k tomu, že do smlouvy pojaly doložku o nezměnitelnosti peněžních dávek. Správně uvedeno jest již v žalobě a správně usuzovaly oba nižší soudy, že smluvní strany tehdy, roku 1912, ani při největší bedlivosti a při nejbystřejší předvídavosti nemohly se nadíti, že dojde k válce, jaké úžasné převraty válka do hospodářských poměrů přivede a jaké stoupnutí cen všech životních potřeb, zejména i zemědělských plodin za následek míti bude. O tom netřeba šířiti slov.“ 2 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1811/2018, ze dne 15. 1. 2019.