Page 67

z právní praxe zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.“ Úprava obsažená v Úmluvě CMR je založena na tzv. přímé metodě a bezprostředně tak upravuje práva a povinnosti smluvních stran. Zároveň má Úmluva CMR, jakožto mezinárodní smlouva dle čl. 10 Ústavy ČR, aplikační přednost před vnitrostátní právní úpravou; ta je v České republice obsažena zejména v § 2555 a násl. zákona č. 89/2012, Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „OZ“). O odpovědnosti dopravce obecně platí, že dopravce odpovídá za škodu na zásilce od převzetí zásilky do jejího vydání (čl. 17 odst. 1 CMR a §  2566 OZ), tedy po dobu, kdy má věc fakticky u sebe. Úmluva CMR pak v čl. 17 odst. 1 stanoví, že dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, jakož i za překročení dodací lhůty.1 Právě pozdní dodání zásilky (či nedodání zásilky) bude pravděpodobně nejčastějším dopadem, který s sebou může pandemie COVID-19 a související mimořádná opatření nést. Samotný pojem pozdního dodání zásilky je specifikován v čl. 19 CMR, kde je stanoveno, že překročením dodací lhůty2 se rozumí, že zásilka nebyla vydána ve sjednané lhůtě. Nebyla-li lhůta ujednána, posuzuje se zpoždění prostřednictvím kritéria pečlivého dopravce3 s tím, že v čl. 19 CMR jsou specifikována kritéria, která mají být brána v potaz při posuzování doby, kterou potřebuje pečlivý přepravce k dodání zásilky.4 V čl. 20 CMR je pak stanovena nevyvratitelná právní domněnka, podle níž může oprávněná osoba považovat zásilku bez dalších důkazů za ztracenou, nebyla-li vydána do 30 dnů po uplynutí sjednané lhůty, a pokud lhůta nebyla sjednána, do 60 dnů po převzetí zásilky dopravcem k přepravě. Pokud jde o náhradu škody za pozdní dodání zásilky, dle čl. 30 odst. 3 CMR obecně platí, že nárok na náhradu za překročení dodací lhůty může být uplatněn jen tehdy, byla-li dopravci zaslána písemná výhrada do 21 dnů poté, kdy byla zásilka dána k dispozici příjemci. Domáhá-li se oprávněný náhrady škody způsobené pozdním dodáním zásilky, musí prokázat (i) existenci smluvního poměru

s dopravcem a lhůtu, v níž měla být zásilka dodána, (ii) datum skutečného dodání zásilky (iii), vznik škody a (iv) příčinnou souvislost mezi vznikem škody a pozdním dodáním zásilky. Odpovědnosti za škodu se dopravce může zprostit, pokud prokáže, že k překročení dodací lhůty došlo v důsledku některého z liberačních důvodů. Je to tedy dopravce, kdo musí prokázat, že byla naplněna hypotéza normy upravující liberační důvod a příčinnou souvislost mezi tímto liberačním důvodem a způsobenou škodou. Obecně lze pandemii nemoci COVID-19 považovat za tzv. vyšší moc (vis maior, force majeure). Ta je zpravidla vymezována jako nepředvídatelná, neodvratitelná a nečekaná událost, kterou buď člověk nemůže vůbec ovlivnit, nebo kterou přinejmenším nemohou ovlivnit smluvní strany. Jedná se přitom o právní skutečnost a jako taková vyvolává právní následky. Základním právním následkem vyšší moci je vyloučení (liberace/ exonerace) povinnosti nahradit škodu (odpovědnosti za škodu). Taktéž v závazcích vznikajících ze smlouvy o přepravě věci dopravce tradičně neodpovídá za škodu, která vznikla v důsledku působení vyšší moci. Přímo s pojmem vyšší moci se však v Úmluvě CMR nesetkáváme. Úmluva CMR upravuje liberační důvody, mimo jiné, v čl. 17 odst. 2 CMR (jedná se o tzv. neprivilegované liberační důvody) a místo pojmu „vyšší moc“ používá termín „okolnosti, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci“ (dále jen „neodvratitelné okolnosti“). S tímto pojmem se lze setkat i v některých dalších úmluvách upravujících smlouvu o přepravě věci.5 Pokud jde o poměr mezi pojmy „vyšší moc“ a „neodvratitelné okolnosti“, lze se setkat s názorem,6 podle něhož tyto pojmy nejsou obsahově totožné, aniž by však bylo specifikováno, v čem konkrétně spočívá rozdíl mezi nimi. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu7 vyplývá, že pojem „neodvratitelné okolnosti“ je širší než pojem „vyšší moc“; Nejvyšší soud odmítl předchozí výklad odvolacího soudu, podle kterého úmluva CMR upravuje v čl. 17 odst. 2 jako liberační důvod pouze případy vyšší moci, pod které nelze podřadit loupežné přepadení. Později Nejvyšší soud vyložil, že pojem neodvratitelné okolnosti je potřeba vykládat tak, že tyto okolnosti nebylo možné odvrátit ani s vynaložením nejvyšší možné / odborné péče.8

Obdobně je pojem neodvratitelných okolností vymezován v německé9 a britské10 judikatuře. Judikatura tak v případě Úmluvy CMR dovozuje to, co je výslovně upraveno v § 2566 odst. 1 OZ, kde se stanoví, že dopravce není povinen nahradit škodu vzniklou na zásilce v době od převzetí zásilky dopravcem do vydání zásilky příjemcem, pokud škoda nemohla být odvrácena ani s vynaložením odborné péče.11 Lze shrnout, že pojem neodvratitelných okolností je širší než pojem vyšší moci a má být vykládán tak, že se jedná o okolnosti, které nelze odvrátit ani při vynaložení nejvyšší možné péče.12 Bude-li se tedy za stávající situace dopravce dovolávat liberačního důvodu spočívajícího v existenci neodvratitelných okolností, musí prokázat (i) existenci neodvratitelných okolností a (ii) příčinnou souvislost mezi existujícími neodvratitelnými okolnostmi a pozdním dodáním zboží, tj. to, že dané (prokázané) neodvratitelné okolnosti byly příčinou pozdního dodání zásilky. Vzhledem k výše uvedenému musí dopravce též prokázat, že k odvrácení daných okolností by nepomohlo ani vynaložení nejvyšší možné péče. Právě dokazování dopravcova postupu s nejvyšší možnou péčí může být velmi složité. Autor tohoto textu souhlasí s názorem, který byl k prokazování „postupu s nejvyšší možnou péčí“ vyjádřen v rozhodnutí britského soudu ve věci J. J. SILBER LTD. AND OTHERS v. ISLANDER TRUCKING LTD. PATENTA G.m.b.H. AND OTHERS v. ISLANDER TRUCKING LTD. [1985] 2 Lloyd’s Rep. 243.13 V tomto rozhodnutí britský soud poznamenal, že je to sice dopravce, kdo musí uvést skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá, že dopravce postupoval s nejvyšší možnou péčí a vnáší do případu výchozí důkazy prokazující tato jeho tvrzení, nicméně je to oprávněný, kdo musí upřesnit, v čem konkrétně měla nejvyšší možná péče v daném případě spočívat. Oprávněný by tedy měl specifikovat, jak konkrétně měl dopravce postupovat, resp. jaká konkrétní opatření měl přijmout, aby došlo k odvrácení okolností vedoucích ke zpoždění či ztrátě zásilky.14 Přednesy oprávněného by v takovém případě měly být dostatečně konkretizované, jinými slovy řečeno, na tyto přednesy by měly být kladeny zvýšené požadavky na substancování.15 Dle názoru autora lze dokonce tvrdit, že na oprávněného bylo přeneseno břemeno substancování,16 které původně nesl dopravce, u nějž však byly požadavky kladené na břemeno substancování z níže uvedených důvodů sníženy.