Page 81

z právní praxe

PPS advokáti

Je platební rozkaz ještě relevantním exekučním titulem proti spotřebiteli? V současné době, nejen hmotné právo, ale zejména soudy se snaží poskytovat zvýšenou ochranu spotřebitelům, jak ve fázi nalézacího, tak i ve fázi exekučního řízení, kdy exekučním titulem je nejen rozhodčí nález, ale i pravomocné soudní rozhodnutí (srovnej II. ÚS 3194/18).

ěje se tak běžně za situace, kdy je spotřebitel po celou dobu neaktivní, svá práva se ani nepokusil hájit v nalézacím řízení, ačkoli si byl jeho průběhu dobře vědom (dle procesní úpravy týkající se nabytí právní moci platebního rozkazu musí dojít k doručení platebního rozkazu do vlastních rukou žalované strany), ani se nepokusil exekuční titul zvrátit tomu odpovídajícími prostředky (nepodal proti platebnímu rozkazu odpor, nijak se k žalobnímu návrhu nevyjádřil). Tento článek představuje úvahu nad postupem jednoho a téhož soudu v rámci nalézacího řízení a následně navazujícího řízení při rozhodování o nařízení exekuce, když mezi vydáním exekučního titulu a zahájením exekučního řízení uplynulo jen pár měsíců.

Nalézací soud na základě návrhu na vydání platebního rozkazu vydal platební rozkaz, kterým uložil spotřebiteli jako žalované straně, aby zaplatil jistinu pohledávky společně s úrokem ve výši cca 55 % p.a. z částky v řádech desítek tisíc Kč, přičemž částka za úrok byla omezena i maximální výší, do níž může maximálně příslušenství narůst. Jednalo se o pohledávku vzniklou z titulu úvěrové smlouvy uzavřené mezi věřitelem a klientem, který vystupoval v pozici spotřebitele, přiznaný úrok byl úrokem smluvním. Žalovaná strana proti platebnímu rozkazu, přestože jí byl doručen do vlastních rukou, nepodala odpor a platební rozkaz tak nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Po právní moci dlužník nic neplnil, a proto po pár měsících podala strana žalující návrh na nařízení exekuce. Při posuzování, zda soudní exekutor bude pověřen provedením exekuce, exekuční soud totožný s nalézacím poměrně překvapil. Vydal soudnímu exekutorovi pokyn, aby návrh na nařízení exekuce v rozsahu celého úroku ve výši 55 % p.a. zamítl, a soudní exekutor, jsa pokynem vázán, tak učinil. Důvodem pro částečné zamítnutí exekučního návrhu byla stručná úvaha exekučního

soudu o tom, že pokud Ústavní soud ČR ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 3194/18, ze dne 1. 4. 2019 uvádí, že není možné, aby si smluvní strany sjednaly úrok z prodlení přesahující maximální ústavně přípustnou výši, nemohou tedy ani soudy svými rozhodnutími přiznávat nárok na plnění úroků z prodlení v neústavní výši. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 416/2013, pak považoval úrok převyšující úrok ve výši 44 % p.a. za nepřiměřený, až lichevního charakteru, a proto vydal jeho pokyn k zamítnutí, ačkoli podkladem pro vedení exekuce zde bylo soudní rozhodnutí – platební rozkaz okresního soudu. Tentýž soud v nalézacím řízení posoudil přiznaný úrok jako nárok, který je v souladu s hmotným právem a žalovaný proti tomu nic nenamítal. Došlo však ze strany exekučního soudu v rámci jeho pokynu k částečnému zamítnutí exekuce ke zvážení následujících otázek? Ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy neoddělitelně patří zásada právní jistoty, přičemž její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Není pak tedy možné, aby jeden a tentýž soud v horizontu pouhých několika měsíců nejprve posoudil požadovaný nárok jako přiměřený a následně, bez zvážení zákonné úpravy v občanském zákoníku (§  568 o. z., §  588 o. z., §  1793 o. z. a § 1813 o. z.) a zejména bez zvážení přilé-

havé judikatury (k tomu nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019, rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 15. 12. 2004) učinil pravý opak. Uvedená judikatura stanovuje, že k zásahu do exekučního titulu ve fázi jeho vykonávání může dojít nejvýše v případech mimořádných, extrémních, a jen tehdy, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, především ústavněprávních (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, č.j. 20 Cdo 4022/2017 – 124, ze dne 23. 1. 2018), tedy měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu. Dle nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019 by měl exekuční soud pečlivě zvažovat, kdy zasáhne do pravomocného rozhodnutí, navíc v situaci, kdy se žalovaný vůbec nebránil, ničeho nerozporoval, až byl o možnosti podat odpor a vznést námitky soudem poučen. Exekuční soud nemůže sám od sebe řešit platnost či neplatnost smlouvy, dobré mravy nebo skutkový základ, postavit se do pozice jakéhosi dalšího přezkumného arbitra, která posunuje soud do role opatrovníka dlužníka, a provádí hmotněprávní úplný přezkum exekučního titulu to i možná proti vůli dlužníka, kterého se nikdo neptal a sám proti exekuci nic nenamítal. Ani se nejednalo o návrh na zastavení exekuce, kde by povinný vznášel námitky. Exekuční soud v tomto novém „pseudo - nalézacím“ řízení založeném na inkvizičním principu, kterým nahrazuje