„

rozhovor

epravo.cz

lém světě. Dokonce jste žádal o zápis v Dillí. Kde všude tedy působíte?

Spory v informačních technologiích – pokud mají být řešeny efektivně – musí být řešeny v řádu týdnů, maximálně v řádu několika málo měsíců... kazují, protože každý obchodní případ je svým způsobem jedinečný. Dalším problémem je to, že čas při řešení sporu v IT je naprosto kritický. Pokud se má spor vyřešit v řádu let, v IT to postrádá smysl, protože nejen že to strany už určitě nezajímá, ale zpravidla se už ani předmětná technologie nepoužívá. Jaké jsou hlavní příčiny sporů v oblasti IT? Příčiny sporů jsou stejné jako v ostatních oborech. Špatná smlouva, chyby v plnění, prodlení, vady produktů a služeb. Jen se to vše daleko hůře prokazuje. Dá se říci, kdy do sporu jít, a kdy ne? Fakt, že existuje určitý objektivní rozpor mezi stranami a je možné postupovat právními prostředky, neznamená, že je to povinné. Navíc každý v takové situaci by si měl především dobře rozmyslet, čeho chce dosáhnout – tedy formulovat si nějaký konkrétní limit či výsledek, kterého by chtěl dosáhnout. Teprve poté, co tak učiní, může dospět k rozhodnutí, zda do sporu jít, nebo přijmout kompromis nebo nad celou věcí mávnout rukou, protože se to prostě nevyplatí.

Dohromady to prostě nejde. Spory v informačních technologiích – pokud mají být řešeny efektivně – musí být řešeny v řádu týdnů, maximálně v řádu několika málo měsíců, ale rozhodně ne let, jak je to v rámci klasického soudního řízení obvyklé. Pokud má soud včetně řádných opravných prostředků probíhat několik let, ztrácí spor v podstatě význam a vymahatelnost práva je výrazným způsobem omezena. Jaké se nabízí další možnosti pro řešení sporů, pokud se strany budou chtít vyhnout klasickému soudu? Odpověď je alternativní řešení sporů. Tedy rozhodčí řízení, mediace, adjudikace a další metody. Asi nejvýznamnější roli zastává prvně zmíněné rozhodčí řízení. A to i s ohledem na fakt, že jen málo soudců se v informačních technologiích orientuje. V rozhodčím řízení je možné zapojit jako rozhodce i praktiky z oboru, což je velké plus. Alternativní řešení sporů je i Vaší specializací. Kromě advokacie totiž působíte také jako rozhodce. Jak dlouho se již arbitrážím věnujete a co Vás k tomu přivedlo?

Toto tedy radí advokáti svým klientům? Vím, že se o právnících říká, že své klienty do sporů ženou a pak si ty spory pěstují, aby na nich vydělali. To je ale opravdu spíše folklór. Problém je, že někteří klienti se chtějí prostřednictvím sporu za cosi pomstít, nebo si zachovat tvář nebo i ukázat ostatním na trhu, že jsou silní, ostří hoši. Vždycky se snažím to klientům vymluvit a troufnu si říci, že jsem zastoupení ve sporu typu „hrabě Monte Christo“ nemusel převzít.

K rozhodčímu řízení jsem se dostal zhruba před 15 lety právě prostřednictvím sporů v IT. S kolegy jsme hledali způsob, jak řešit spory v IT. Jak už jsem zmínil, řízení před obecnými soudy byla nejen neefektivní, ale i sami soudci tenkrát o informačních technologiích nevěděli téměř nic a proto jsme zoufale hledali fórum, kde by bylo možno spory řešit. Tak jsem se dostal k rozhodčímu řízení a přiznám se, že jsem se stal jeho velikým příznivcem a propagátorem, a to nejen v oblasti IT.

Zmínil jste, že čas je při řešení sporů v IT kritický. Jak to jde dohromady se standardním soudním řízením, které moc rychlé není?

Jako rozhodce jste zapsán nejen u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze, ale rovněž u několika arbirtrážních soudů po ce-

14 I EPRAVO.CZ Magazine I 3/2016 I www.epravo.cz

Jsem zapsán jako rozhodce v Praze, Vídni, Londýně a Hong Kongu, probíhá proces zápisu v Singapuru a Bratislavě, zápis v Dillí jsem po zralé úvaze pozastavil. Proč zrovna tato místa? Každé z těchto rozhodčích míst má z hlediska řešení svou logiku. Vídeň a Londýn jsou renomovaná rozhodčí místa pro mezinárodní spory, jejichž účastníky jsou i české firmy. Fakt, že se bude rozhodovat v neutrálním prostředí, jim dává alespoň pocit, že se bude rozhodovat nestranně. Lze totiž předpokládat, že rozhodci nebudou ovlivněni například mediálním obrazem kauzy (pokud se jedná o významný spor). Hong Kong a Singapur jsou jediná místa, kde lze předpokládat, že je možné smysluplně vést spor s čínskými firmami. Na Londýn a Vídeň totiž čínská strana určitě nepřistoupí. Naopak řešení sporu v Číně bych určitě nedoporučoval nečínskému subjektu. O zápis v Dillí jsem požádal právě kvůli případným IT sporům, ale s ohledem na nápad a skladbu tamních sporů (zejména když jsem to konzultoval s našimi indickými partnery – advokáty) jsem dospěl k názoru, že to nemá moc smysl. A být tam zapsán jenom kvůli tomu , že to v životopise vypadá exoticky, to se mi nechce. Být rozhodcem u několika arbitrážních soudů po celém světě, co to obnáší v praxi? Především bych rád zdůraznil, že rozhodčí spory neprobíhají denně a že se jmenováním u zahraniční rozhodčí instituce lze počítat jen několikrát do roka. Takže pokud Vám nevadí trochu cestovat, zvládnout se to určitě dá. Někdy sice dá trochu práci, než se sladí termín u všech zúčastněných rozhodců, ale to k tomu prostě patří. Klienty jste zastupoval u arbitráží i u dalších soudů. Mimo to jste členem celosvětové skupiny expertů v oblasti mezinárodních arbitráží MULTILAW ARBITRATION TEAM. Můžete tedy srovnávat. Liší se nějak přístup k rozhodčím řízením u nás a ve světě? V mezinárodním měřítku má rozhodčí řízení daleko lepší jméno než v České republice. Je to možná způsobeno ohlasem tzv. devadesátých let, kdy se v rámci divokého kapitalismu objevovaly různé pokusy „soukromých“ rozhodčích soudů, rozhodčích nálezů vydaných v ad hoc řízeních za podivných okolností a podobně. Přesto, že se jednalo jen o několik případů a že v té době došlo i k velmi podivným případům na českých soudech, pochybnosti se pořád objevují.