názor

Právo nebo spravedlnost?

V

 široké veřejnosti panuje představa že právo a  spravedlnost jsou buď synonyma, nebo že není práva bez spravedlnosti. To je bohužel představa naprosto naivní. Právo a spravedlnost jsou totiž dvě zcela rozdílné kategorie, byť laickému uchu znějí velmi příbuzně. Právo je kategorie objektivní  – jsou to pravidla před kterými jsme si všichni rovni a která platí pro každého. Pocit spravedlnosti je naopak velmi subjektivní a v každém okamžiku a každé situaci může být vnímán různými jednotlivci různě. Tedy  – co jednomu připadá spravedlivé, může někdo jiný vnímat jako křiklavou nespravedlnost. Když sleduji v médiích situaci a komentáře ke kauze obětí H-systému, musím se přiznat, že nevycházím z  údivu. Nejen, že komentátoři vytrhávají jednotlivá fakta ze souvislostí, ale určitá fakta jsou zcela pomíjena. Současný insolvenční správce JUDr. Monsport je prezentován jako necitelný a  cynický právník, který chce vystěhovat rodiny z  (podle jejich názoru jejich) domů, aby je mohl výhodně zpeněžit, ale nikdo se nezmínil o úloze původního insolvenčního správce JUDr. Kudláčka, který byl v  důsledku svých nestandardních kroků Vrchním soudem z  funkce insolvenčního správce odvolán, byla na něj podána řada trestních oznámení a  který v  současné době nerušeně vykonává funkci soudce a  osud obětí H-systému ho patrně naprosto nezajímá. Zcela se přechází fakt, že obyvatelé předmětných domů (jakkoliv s  nimi jako s obětmi nepochybného podvodu) cítím, postupovali v rozporu s rozhodnutím soudu, který jim poté, co jim dostavbu domů tehdejší

insolvenční správce JUDr. Kudláček dovolil, jakkoliv disponovat s  majetkem v  konkursní podstatě výslovně zakázal. Tedy – žádný blesk z  čistého nebe, s  možnými důsledky museli počítat. Dlouho, předlouho trvalo české justici, než v  daném případě zasáhla. Několik let trvalo, než se jí podařilo vsadit hlavního viníka za mříže a konkurs není skončen ani poté, co si předmětný viník odseděl dvanáctiletý trest. Nyní jsme tedy v  situaci, kdy soud vynesl rozsudek podle práva, ale řadě lidí připadá nespravedlivý. Tedy především těm, kteří by měli o  bydlení, do nějž investovali, přijít. Jak již bylo řečeno – pocit spravedlnosti je subjektivní. Nepochybuji o tom, že ti poškození, kteří neměli možnost si ani v souladu s právem ani protiprávně své vysněné a  zaplacené bydlení dokončit, by vnímali jako vrcholně nespravedlivé, kdyby byla konkursní podstata, z  níž mají být jejich nároky alespoň v  malé části uspokojeny, zkrácena o desítky milionů korun. Pokud se nějaký politik domnívá, že pokud nemůže pomoci všem postiženým lumpárnami z devadesátých let, pomůže alespoň někomu, je to hodně pokrytecké – obzvlášť, pokud se dotyční na současném stavu přičinili tím, že sami konali to, co jim soud výslovně zakázal. Nebylo by lépe tedy pomoci někomu, kdo také o hodně přišel, ale sám protiprávně nekonal? Pozoruhodné je také, jak se okamžitě vyrojily nápady, že postiženým by měl pomoci stát, patrně tím, že by jim peníze, o  které přišli, vyplatil z  nějakých rozpočtových rezerv, eventuálně že by jim příslušná obec přidělila náhradní domy. Autoři těchto konstruktivních myšlenek samozřejmě již neuvádějí, proč by takto mělo být pomoženo zrovna družstvu Svatopluk, když podobných poškozených

jsou tisíce z  desítek jiných kauz (např. byty OKD, na které se navíc podepsal především stát sám) ani komu by tyto prostředky měly být v rozpočtu odebrány. Měli bychom být velmi opatrní, pokud jsme v  pokušení relativizovat právo, abychom je přizpůsobovali různým pocitům spravedlnosti nebo dokonce populistickým názorům. Cicerovi je připisován známý výrok summum ius, summa iniuria, který zhruba znamená „kolik práva, tolik nespravedlnosti“ Zjednodušeně řečeno, pokud jsou někomu přiznána nějaká práva, znamená to, že někdo jiný je zase v určitých právech zkrácen. Proto je proces aplikace práva tak důležitý a nesmí být aplikován mechanicky, jen formálně a bez toho, aby byly vzaty v  úvahu všechny okolnosti a relevantní skutečnosti. Proto se právo nedá prostě exaktně spočítat, proto to není jen řemeslo, ale svým způsobem také umění. Právní pravidla stanovují, jak se tak má dít a dávají vodítka všem subjektům, jak se chovat, aby jejich práva byla zkrácena co nejméně. Pokud se budeme právními pravidly řídit jen tehdy, kdy se nám to bude hodit nebo líbit, přestanou nás tato pravidla chránit. Je třeba také velmi citlivě rozlišovat mezi svépomocí a svémocí, což jsou slova, která také znějí podobně, ale je mezi nimi propastný rozdíl. Svépomoc totiž právu pomáhá, a  svémoc se staví ostře proti němu. Nežijeme v dokonalém světě – ale ani Všemohoucí si nevystačil jen s tím, aby dal svému vyvolenému národu víru, ale pro jistotu poslal z vrcholu hory po Mojžíšovi Desatero.

•

JUDr. Martin Maisner, Ph.D., MCIArb, advokát a nezávislý rozhodce člen představenstva České advokátní komory

www.epravo.cz | EPRAVO.CZ Magazine | 3/2018

17