názor

fotografie: © ČTK, 2019

(Ne)závislí státní zástupci?

V

 souvislosti s diskusemi o novele zákona o  státním zastupitelství a  únikem informací v  jedné známé kauze se objevují otazníky, jak to je s nezávislostí státních zástupců. Jsou řadoví státní zástupci nezávislí nebo jde jen o  subalterní poskoky svých vedoucích? A mají být vůbec nezávislí, vždyť přece státní zastupitelství je součástí moci výkonné, o jeho nezávislosti v ústavě není řeč. Při rozplétání tohoto tématu je vhodné v  prvé řadě uvést, že Ústava, na rozdíl od soudců, skutečně nezávislé postavení státních zástupců nejenže negarantuje, ale ani se o  státních zástupcích nezmiňuje (řeč je toliko o státním zastupitelství). Státní zastupitelství je přitom řazeno do moci výkonné, z  čehož přinejmenším vyplývá vyšší potencialita závislosti na jiných složkách výkonné moci (vlády), než je tomu u  jiných složek státní moci (soudní, zákonodárné, NKÚ, ČNB), jež jsou od moci výkonné odlišeny. Nicméně Ústava již tím, že pro státní zastupitelství „vyčlenila“ zvláštní ustanovení, naznačila, že se jedná o specifickou součást výkonné moci, což jednoznačně potvrdila následná judikatura. Žádný jiný orgán veřejné moci přitom nestojí tak blízko soudnictví, což vyplývá z  jediného výslovného úkolu, který Ústava státnímu zastupitelství přiznává, totiž zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení. Vzhledem 8

k výlučné pozici žalobce v trestních věcech, lze dokonce tvrdit, že (trestní) soudnictví je závislé na státním zastupitelství, neboť nemůže rozhodnout o  jiných věcech, než které mu státní zastupitelství formou obžaloby předloží. Právě tato „závislost nezávislého soudu“ na státním zastupitelství je podle mého názoru klíčovým důvodem hovořícím ve prospěch nezávislého postavení státního zastupitelství, resp. státních zástupců. Trestní řád totiž z povahy věci nezná státní zastupitelství, ale toliko a výlučně státního zástupce, který plní roli veřejného žalobce. Klíčové je tedy nezávislé postavení (řadového) státního zástupce, čemuž může napomoci i nezávislé postavení státního zastupitelství jako celku, jeho jednotlivých úřadů a v neposlední řadě též vedoucích státních zástupců. V  trestním řízení je navíc státní zástupce nadán dalšími významnými a  nezastupitelnými oprávněními: jako jediný může podat odvolání v  neprospěch zproštěného obžalovaného a  jako jediný může v  odvolání navrhovat, aby mu byl uložen přísnější trest. Výlučně státní zástupce může meritorně ukončit trestní stíhání obviněného, a  to buď jeho zastavením (resp. postoupením), nebo v  případě méně závažné trestné činnosti odklonem (podmíněným zastavením trestního stíhání, příp. narovnáním), přičemž v rámci odklonu lze obviněnému uložit omezení a  opatření, která sice doktrinálně nelze považovat za tresty, ale která se jim svojí

EPRAVO.CZ Magazine | 3/2019 | www.epravo.cz

povahou a  důsledky fakticky rovnají. Státní zástupce navíc v  trestním řízení zastupuje veřejný zájem, jehož obsah je sice závislý na aktuálních potřebách společnosti, avšak rozhodně nejde bez dalšího o státní zájem dekretovaný výkonnou mocí. Významnou součástí veřejného zájmu je ochrana základních práv a  svobod obviněných i  poškozených a  rozhodně nelze zájem na této ochraně stavět do protikladu s  veřejným zájem. Naopak úkolem státního zástupce v trestním řízení je vykonávat dozor nad zachováním zákonnosti v  přípravném řízení, mezi jehož esenciální aspekty patří zájem na tom, aby obviněným (i poškozeným) byla v rámci trestního řízení garantována jejich základní lidská práva. Ze všech těchto stručně shrnutých úkolů státního zástupce vyplývá nutnost garantovat mu vysokou míru nezávislého postavení, třebaže není výslovně deklarována Ústavou. Jak výstižně uvedl Pavel Rychetský v  disentu k  nálezu Pl. ÚS 17/10: „Pro hledání určujících rysů výkonu funkce státního zástupce sice nenalézáme dostatečnou oporu v  samotné dikci ústavního pořádku, avšak v zákonné úpravě, která musí být vždy interpretována v duchu materiálního pojetí Ústavy jako základního zákona demokratického právního státu. A  ta pojímá funkci státního zástupce jako zástupce veřejného zájmu, který je při výkonu své funkce nezávislým orgánem státní moci, který je povinen bez ohledu na momentální složení