z právní praxe

HSP & Partners

Ustanovení zákona o pozemních komunikacích o nutnosti předchozího souhlasu vlastníka místní komunikace s připojením k sousední nemovitosti je v souladu s ústavním pořádkem a ani legislativní změna nepřinesla zásadní změnu Krajský soud v Praze (dále jen „navrhovatel“) navrhl podle Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu prohlášení neústavnosti § 10 odst. 4 písm. b) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve znění účinném do 30. 12. 2015 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

D

le ust. § 10 odst. 4 písm. b) zákona o  pozemních komunikacích si příslušný silniční správní úřad před vydáním povolení o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá předchozí souhlas vlastníka dotčené pozemní komunikace. Navrhovatel uvedl, že vede řízení o  žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, jíž se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí krajského úřadu o  zamítnutí žádosti žalobkyně o  připojení pozemků na místní komunikaci. Důvodem pro zamítnutí byl nesouhlas obce 50

jakožto vlastníka pozemní komunikace, když tento souhlas byl nezbytný dle shora citovaného ustanovení zákona o pozemních komunikacích. Navrhovatel dospěl k  závěru, že předmětné zákonné ustanovení nelze vyložit způsobem souladným s ústavním pořádkem, když taková úprava je v rozporu s právem na soudní ochranu, právem na ochranu vlastnictví a rovností v právech. Ústavní soud dospěl nálezem Pl. ÚS 25/15 ze dne 18.  6.  2019 k  závěru, že návrh není důvodný, neboť napadené ustanovení zákona o pozemních komunikacích nebylo v nesouladu s ústavním pořádkem.

EPRAVO.CZ Magazine | 3/2019 | www.epravo.cz

Jak Ústavní soud odůvodnil, právní úprava v zákoně o pozemních komunikacích sleduje veřejný zájem na existenci a  fungování sítě pozemních komunikací, bez nichž si moderní společnost nelze představit a  tento veřejný zájem je natolik zásadní, že může při splnění určitých podmínek vést i  k  vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva. Výhradní vlastnictví dálnic, silnic a  místních komunikací slouží k uspokojování dopravní potřeby veřejnosti tím, že každý smí užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud tak činí v  mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o  pozemních komunikacích. Místní komunikace jsou sice vlastnictvím obcí, nemohou s nimi však zacházet jako běžný vlastník, tj. v  mezích právního řádu s  ním libovolně nakládat a  jiné osoby z  toho vyloučit. Jejich úkolem je naopak zabezpečit obecné užívání komunikací. Při udílení souhlasu obce jde tedy dle Ústavního soudu o výkon vlastnického práva, ovšem při plnění veřejného úkolu. K  otázce samotného přezkumu rozhodnutí o  povolení připojení Ústavní soud konstatoval, že to soudnímu přezkumu zjevně podléhá. V otázce přezkumu neudělení souhlasu je třeba vycházet z  jím popsaného vymezení povahy výkonu vlastnického práva obce k  místní komunikaci. Neudělení souhlasu není rozhodnutím ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť tak není zákonem konstruováno co do formy a svým obsahem nezakládá, nemění, neruší či neurčuje práva vlastníků nemovitostí z pozice nadřízenosti.