Page 41

z právní praxe tuto situaci insolvenční soud upozorňoval), byl postaven před rozhodnutí, zda vyčkat na uplynutí 30denní lhůty pro podání žaloby a následně požadovat, aby byla pohledávka insolvenčním soudem považována za zjištěnou (neboť insolvenční správce v dané lhůtě nepodal žalobu, ač tak měl učinit), nebo zda z procesní opatrnosti podat žalobu sám. S ohledem na nejistotu ohledně osudu přihlášené pohledávky v případě první varianty, resp. riziko, že k pohledávce pro zmeškání lhůty nebude v insolvenčním řízení nadále přihlíženo, zvolil věřitel druhou variantu. V řízení bylo poté, co dal insolvenční soud věřiteli za pravdu ohledně kvalifikace jeho pohledávky jako vykonatelné, pokračováno dle § 198 odst. 3 insolvenčního zákona,3 tedy došlo k přenesení břemene tvrzení a důkazního na insolvenčního správce. Takový postup lze však stěží považovat za správný, neboť výše uvedené ustanovení zjevně směřuje na situace, kdy byla věřitelem pohledávka chybně přihlášena jako nevykonatelná a následně vyšlo v řízení najevo, že se jedná o pohledávku vykonatelnou, popřípadě se teprve následně stala vykonatelnou.4 Výše popsaná situace je však diametrálně odlišná a je přinejmenším sporné, zda by mělo i zde být aplikováno ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona. Insolvenční správce zde popřel vykonatelnou pohledávku a poté v zákonné lhůtě nepodal incidenční žalobu. Následkem by tedy, jak je výše uvedeno, mělo být zjištění pohledávky a nikoli pokračování v řízení o žalobě, kterou z procesní opatrnosti podal věřitel. Výsledkem tedy byla situace, kdy se insolvenční správce díky svému nesprávnému závěru ohledně vykonatelnosti pohledávky vyhnul povinnosti sepsat a podat incidenční žalobu a zaplatit s ní související soudní poplatek, přičemž tuto povinnost uměle přenesl na přihlášeného věřitele. Jinými slovy si insolvenční správce nedovoleným způsobem značně zjednodušil práci a ušetřil náklady. S ohledem na výše uvedený příklad bychom za použití argumentu ad absurdum mohli dospět k závěru, že insolvenční správce může jakoukoli přihlášenou vykonatelnou pohledávku popřít jako nevykonatelnou a následně čekat na reakci věřitele s tím, že věřitel buďto zůstane neaktivní a jeho pohledávka bude z insolvenčního řízení vyloučena, anebo podá incidenční žalobu (kterou měl podat insolvenční správce), za jejíž podání bude muset zaplatit soudní poplatek a zároveň mu vzniknou náklady související s jejím sepsáním.

Zde je zároveň namístě upozornit, že v případě popření vykonatelné pohledávky jako nevykonatelné se insolvenční správce potenciálně vystavuje riziku ztráty následného incidenčního sporu, a to pokud v rámci popěrného úkonu vedle jeho podstatných náležitostí5 neuvede i skutečnosti, na kterých své popření zakládá (důvody popření). Insolvenční správce totiž může v řízení o popření vykonatelné pohledávky dle §  199 odst. 3 insolvenčního zákona uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (to platí i v situaci, kdy pohledávku původně popřel jako nevykonatelnou a následně bylo v rámci řízení rozhodnuto, že se jedná o pohledávku vykonatelnou). Ohledně důvodů popření vykonatelné pohledávky tak v podstatě na konci přezkumného jednání nastává koncentrace. Z judikatury Nejvyššího soudu pak vyplývá, že neuvede-li insolvenční správce žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely následného uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit.6 Bude-li tedy insolvenční správce k vykonatelné pohledávce při jejím popření přistupovat jako k pohledávce nevykonatelné, u které povinnost uvést důvody popření dána není, může následně incidenční spor z tohoto formálního důvodu prohrát, ačkoli důvody popření pohledávky třeba skutečně dány byly, a poškodit tak dlužníka, resp. ostatní přihlášené věřitele, kterým se v důsledku pochybení insolvenčního správce dostane nižšího uspokojení jejich pohledávek. Vrátíme-li se k původní otázce, jak by mělo být v případě pochybností o vykonatelnosti postupováno, lze v návaznosti na výše uvedené s odkazem na § 191 odst. 2 insolvenčního zákona klást důraz na větší iniciativu insolvenčního soudu, resp. jeho dohledu nad tím, zda insolvenční správce pohledávky označil správně. Shodný závěr vyplývá z komentáře k tomuto ustanovení, dle kterého se předpokládá, že seznam přihlášených pohledávek je povinen korigovat insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti již při přezkumu.7 Za správný lze rovněž považovat takový postup insolvenčního správce, který v případě pochybností ohledně vykonatelnosti pohledávky požádá insolvenční soud, aby dle § 191 odst. 2 insolvenčního zákona rozhodl o tom, zda se jedná o pohledávku vykonatelnou či nikoli. Lze tedy shrnout, že ačkoli insolvenční zákon obsahuje ustanovení, které cílí na ochranu věřitelů s vykonatelnými pohledávkami

před libovůlí insolvenčních správců při jejich přezkumu, ne vždy je přihlášeným věřitelům tato ochrana ze strany insolvenčních soudů poskytnuta a insolvenčním správcům je tak v některých případech dána možnost si do jisté míry zjednodušit práci.

•

Mgr. Viktor Glatz, advokátní koncipient PRK Partners s.r.o. advokátní kancelář

Poznámky: 1 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) IZ. 2 Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011 č.j. 29 NSCR 29/2009-A-108 KSOS 31 INS 3370/2008, nebo též Rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 2013, č.j. 46 ICm 665/2011-188. 3 Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 [o určení nevykonatelné pohledávky] najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199. 4 Srov. např. TARANDA, Petr. § 198 [Určovací žaloba, vykonatelná popřená pohledávka]. In: HÁSOVÁ, Jiřina, ERBSOVÁ, Hana, MORAVEC, Tomáš, MÜLLEROVÁ, Lenka, NOVOTNÝ, Vladimír, SMRČKA, Luboš, ŠMEJKAL, Viktor, TARANDA, Petr. Insolvenční zákon. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 677. ISBN 978-807400-555-8. 5 Obecné náležitosti dle § 42 odst. 4 o.s.ř., tj. v tomto případě např. rovněž označení pohledávky, kterou správce popírá a informace, zda ji popírá co do její pravosti, výše či pořadí, popřípadě v jakém rozsahu. 6 Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 39/2016, ze dne 27. 2. 2018. 7 TARANDA, Petr. § 191 [Seznam přihlášených pohledávek]. In: HÁSOVÁ, Jiřina, ERBSOVÁ, Hana, KUBÁLEK, Jan, MORAVEC, Tomáš, SMRČKA, Luboš, ŠMEJKAL, Viktor, TARANDA, Petr, ZAHRADNÍKOVÁ, Radka. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 768. ISBN 978-80-7400-691-3.