Page 57

z právní praxe názoru nepřípustné, aby se promlčelo něco, co před uplynutím promlčecí doby ani ještě nevzniklo. Stejně tak lze odkázat na specifický charakter povinného ručení, které nejen svým názvem (ručení), odpovídá tomu, že se jedná o akcesorický vztah přímého závazku mezi škůdcem a poškozeným a ručitelem, tj. pojišťovnou. Zrovna tak jsou dle mého názoru koncipovány i odškodňovací motorové směrnice EU, které chrání nejen poškozeného, ale i pojištěného škůdce, a zákonná úprava ČR by měla zajistit, že pojišťovna bude hradit za škůdce to, co tento uhradil poškozenému, případně sama bude přímo poškozenému plnit. Právní názor Nejvyššího soudu tedy v otázce promlčení nároku považuji za vadný, když je patrně způsoben pouze tím, že se Nejvyšší soud zaměřil na změnu výkladu o odpovědnosti pojišťovny, čímž v předmětném sporu nikomu neublížil, ale jen dostal stát z nezáviděníhodné pozice subjektu, který porušil svoji povinnost řádně transformovat odškodňovací směrnice do českého právního řádu. Postup Nejvyššího soudu v tomto ohledu považuji za tristní, tím spíše, že se jednalo o rozšířený senát, a je smutné, že Nejvyšší soud sám nerespektuje svoji vlastní judikaturu v otázce vzniku nároku na nemajetkovou újmu, a to jen s odůvodněním, že nebyl znám výklad odškodňovacích směrnic EU, když v jedné otázce (odpovědnosti pojišťovny), vyloží směrnice s pečlivým odůvodněním a v otázce druhé, tedy promlčení nároku, se úvahami v rovině obsahu směrnic vůbec nedotkne. Pokud rozhodnutí o peněžitém zadostiučinění za nemajetkovou újmu je konstitutivní, tj. že nárok vznikne až v okamžiku jeho pravomocného přiznání soudem, pak by promlčecí lhůta vůči pojišťovně měla běžet až od tohoto data, protože obecný princip občanského práva říká, že pro počátek běhu lhůty je rozhodné, kdy mohl být nárok uplatněn poprvé. S ohledem na princip efektivity uplatňování práva EU by podle mého názoru bylo možné prolomit vnitrostátní úpravu běhu promlčecích lhůt, neboť pokud bychom respektovali vnitrostátní úpravu (k tomu užívanou pouze subsidiárně) počítající promlčení od data pojistné události, pak by se právo EU vyžadující plné odškodnění nemohlo efektivně prosadit.6 Jak však z dané situace ven a co si má počít adresát právní normy a výkladové judikatury, která výklad zákona dotváří a formuje? Zcela jistě by se měl postup řídit

základními právními zásadami, a to zásadami legitimního očekávání včetně zásady právní jistoty, zákazu retroaktivity, zásady rovnosti, aj. Předně z pohledu zásady právní jistoty a legitimního očekávání lze přisvědčit tomu názoru, že zásadní změna v judikatuře soudu, která byla zcela konstantní a po léta formovala určitou právní kategorii a otázku, nemůže zůstat bez následků vůči tomu, kdo právo vytváří a kdo jej následně formuje svojí mocí soudní. Stát by měl nést (a také nese) odpovědnost nejen za svojí moc zákonodárnou, ale i soudní. Z hlediska práva EU totiž je naprosto lhostejné, zda selhání státu spočívá v rovině zákonodárné (vadná legislativa nepřipouštějící eurokonformní výklad), nebo soudní (vadná aplikační praxe v konečném důsledku popírající právo EU). Jde jen a pouze o to, zda vnitrostátní právo bylo či nebylo v souladu s právem EU. Použito na případ, kdy o nároku z nehody, která se odehrála např. v roce 2009, dojde k vydání konstitutivního rozhodnutí o nemajetkové újmě ve věci sporu poškozeného vůči škůdci v roce 2014, můžeme tak na danou věc nahlížet a hodnotit z několika hledisek. Jednak z hlediska pojištěného, kterému byla uložena povinnost uhradit, a který v dobré víře v judikaturu Nejvyššího soudu o výkladu odpovědnosti pojišťovny za zásah do osobnostních práv dle ust. § 11 a násl. o.z. neuplatňoval nárok u pojišťovny, pročež dle rozhodnutí SDEU ve věci Haasová mu bylo osvědčeno, že stát měl přijmout takovou úpravu, aby mu pojišťovna uhradila veškeré nároky, které je nucen na základě nehodové události uhradit poškozeným. Věc by se mu podle výkladu NSČR jednak promlčela, na druhou stranu v době, kdy měl podle NSČR uplatnit nárok u soudu, tento nárok podle výkladové praxe vůbec neexistoval, protože nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o jeho přiznání ve vztahu mezi škůdcem a poškozeným a nadto mu takový postup výkladová praxe NSČR podpořená Ústavním soudem zapovídala. Z pohledu pojišťovny pak změna v otázce její odpovědnosti za tento nárok za současné změny judikatury v otázce promlčení, pokud by bylo přisvědčeno názoru v tomto článku, zcela jistě zakládala nárok na náhradu škody vůči státu, neboť by pojišťovna musela plnit něco, co v době uzavření smlouvy vůbec neočekávala, že plniti bude s tím, že takové rozhodnutí by bylo v rozporu se zásadou legitimního

očekávání, právní jistoty, a svým způsobem i retroaktivní. Pokud by však NSČR setrval na svém výkladu o promlčení nároku dle § 8 ZoPS (tedy 1+3 od pojistné události), zcela jistě pak vznikne škoda pojištěnému, který doplatil na vadnou aplikaci odškodňovacích směrnic EU státní mocí, bez ohledu na to, zda byla chyba na straně zákona samého či jeho výkladu soudní praxí. Dle rozhodovací praxe Ústavního soudu nikomu nemůže býti kladeno k tíži, pokud vychází v rozhodné době z rozhodovací praxe a judikatury NSČR.7 Záleží tedy na situaci a postupu NSČR, k jakému výkladu se postaví kladně a který určí jako nesprávný. Zatím, s odkazem na rozhodnutí NSČR 31 Cdo 1704/2016 ze dne 18. 10. 2017, by měl být úspěšný subjekt, který byl pojištěn a kterému pojišťovna nekryla plnění, které byl nucen vyplatit poškozeným, a to z důvodu vadné implementace směrnic (resp. či snad vadného soudního výkladu zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, který směrnicím odporoval). Zatím jsou však tyto nároky vůči státu odmítány, a to právě s odkazem na skutečnost, že výklad směrnic EU byl nejistý, a proto stát nepochybil, když je vadně „přijal“ či „judikoval“ v rozporu s výkladem, který byl proveden až později. Tato rozhodovací praxe však zatím nebyla podrobena přezkumu Ústavním soudem, který by se snad mohl v dané věci projevit jako nezávislý subjekt. Vše však ukáže až následná praxe, o které se Vás pokusím informovat v některém z dalších článků.

•

Mgr. Lukáš Smutný, advokát Advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o.

Poznámky: 1 Srov. s NSČR 31Cdo 1704/2016 ze dne 18. 10. 2017. 2 „Právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní