ného (čl. 4; dříve čl. 2), je třeba uzavřít, že jeho čl. 7 odst. 1 písm. a) dopadá pouze na spory mezi smluvními stranami (smlouva pouze daný spor zprostředkovává, ale zájmy navrhovatele jsou mimo ni). S tímto závěrem není ani v rozporu to, že při určení mezinárodní příslušnosti ve sporu vyplývajícího ze smlouvy (právě v tomto úzkém slova smyslu) jsou národní soudy oprávněny posoudit samotnou existenci či neexistenci smlouvy, a to na základě tvrzení účastníků (viz blíže rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 3. 1982, Effer SpA proti Hans-Joachimu Kantnerovi, 38/81, kde byla protistranou vznesena námitka neplatnosti smlouvy). Samotná veřejná nabídka je pak pouze jednostranným právním jednáním, které není smlouvou. V této věci samé se také nejedná o některá řízení, pro která je dána výlučná příslušnost soudu členského státu dle čl. 24 nařízení Brusel I bis. Ani zde nejsou dány důvody pro založení mezinárodní příslušnosti dle čl. 25 nařízení Brusel I bis (tzv. prorogační doložka), byť veřejný návrh obsahuje ve svém čl. 9 odst. 7 doložku o rozhodování sporů v souvislosti s tímto návrhem výhradně soudy České republiky. Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatel do smluvního vztahu s účastníkem 1) / zájemcem o koupi akcií/ nevstoupil (ani není právním nástupcem takové osoby), proto se na něj tato prorogační doložka nevztahuje (viz blíže rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 4. 2016, Profit Investment SIM SpA, v likvidaci v. Stefano Ossi a další, C-366/13). S ohledem na námitku mezinárodní nepříslušnosti soudů ČR, jež byla vznesena v prvním podání účastníka 1) ze dne 9. 8. 2017, se zde také neuplatní čl. 26 nařízení Brusel I bis. Kategorický závěr o tom, že je ve věci samé dána příslušnost dle čl. 4 nařízení Brusel I bis ale není možné učinit, neboť mezinárodní příslušnost může být založena také dle jeho čl. 8 odst. 1, nicméně v tuto chvíli není soudům totožnost akcionářů, kteří na veřejný návrh přistoupili, respektive, s nimiž byla uzavřena smlouva o koupi akcií, známa (aktuálně k danému obchodu již došlo, nicméně odvolací soud nemůže k tomu dle § 75c odst. 4 o. s. ř. přihlížet). Jak již bylo výše uvedeno, mezinárodní příslušnost rozhodnout o navrženém předběžném opatření může být založena čl. 35 nařízení Brusel I bis., pokud není zprostředkována věcí samou. Dle tohoto ustanovení předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto členského státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný soud jiného členského státu. Dle judikatury je v takovém případě založena mezinárodní příslušnost soudu členského státu, u něhož byl takový návrh podán, pokud existuje reálný vztah mezi předmětem navrženého předběžného opatření a územní působností soudu členského státu, u něhož byl návrh podán. V případě, že tak tomu není, soud k vydání takového předběžného opatření není oprávněn (viz výše).
193