odpovídal skutečnému (právnímu) stavu. Proto zákon (ve výše citovaném ustanovení § 78 odst.2 z.v.r.) s ohledem na sledovaný účel právní úpravy omezuje dispoziční oprávnění navrhovatele a nepřipouští možnost účinného zpětvzetí návrhu v případě zápisů deklaratorní povahy. Uvedené samozřejmě platí pouze za předpokladu, že k zápisu navržená již nastalá skutečnost byla ve smyslu § 90 odst.1 z.v.r. doložena příslušnými listinami, resp. vyplývá – li z nich. Bylo by totiž v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, aby soud v takovém případě připustil zpětvzetí návrhu a v důsledku tohoto procesního úkonu řízení zastavil a posléze na základě týchž listin zahájil řízení bez návrhu, aby skutečnosti, které byly předmětem návrhu, zapsal, a tím odstranil nesoulad mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném rejstříku. Z výše odůvodněných závěrů učiněných na základě jazykového a i teleologického výkladu lze tedy dovodit, že ustanovení § 78 odst.2 z.v.r. je třeba aplikovat v případě zápisů deklaratorní povahy i  ohledně zpětvzetí odvolání, bylo - li odvolání přípustné. Při posouzení důvodnosti zpětvzetí odvolání je třeba postupovat vždy dle konkrétních okolností případu. Zpětvzetí odvolacího návrhu coby procesního úkonu není účinné, byly – li by v důsledku podaného odvolání a v něm tvrzených skutečností, které by byly zároveň jednoznačně doloženy (např. soudním rozhodnutím jako v  daném případě), splněny zákonné podmínky pro to, aby odvolání bylo vyhověno, což by znamenalo „zesouladnění“ skutečného právního stavu se stavem zapsaným ve veřejném rejstříku. Účinné zpětvzetí návrhu na zahájení rejstříkového řízení a stejně tak odvolacího návrhu, u zápisů deklaratorní povahy, je možné pouze za situace, kdy návrh nebyl doložen potřebnými listinami, resp. nevyplývají – li z doložených listin rozhodné skutečnosti navrhovatel/odvolatel jej proto vzal zpět (uvědomil si, že návrhu/odvolacímu návrhu nelze vyhovět). Stejně tak je možné účinné zpětvzetí návrhu/odvolacího návrhu u zápisů deklaratorní povahy v případech, kdy existence rozhodných skutečností není zcela jednoznačná. (Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 7 Cmo 230/2016)

Neudělení souhlasu manžela s převodem obchodního podílu na třetí osobu jako porušení povinnosti Účast v obchodní společnosti není podnikáním, když tento závěr přijal ve své judikatuře Nejvyšší soud viz. Rozsudek NS ze dne 16. 4. 1998 sp.zn. 29 Cdo 1652/97, publikovaný v SJ 87/98, podle nějž „společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem“. Nelze považovat za šikanozní jednání, pokud navrhovatelé uplatniti své právo na vlastnictví obchodních podílů resp. na určení, že převod majetku ze společného jmění manželů realizovaný bez souhlasu druhého manžela nebyl platný. Lze souhlasit i s tím, že k souhlasu by

233